Aktuální výstava

První poslední / František Novák

Karton z množství krabic, tak dostupných v produkty oplývající zemi pozdního kapitalismu, jsme si už navykli vnímat také jako alternativní lože pro lidi bez domova. Pro Františka Nováka je to dlouhodobě charakteristický výtvarný materiál, do něhož nejčastěji vyřezává svůj „betlém“ lidí uvržených na okraj společnosti. Sociální aktivismus mu přitom není jen ismem, trendem v oblasti umění, ale prožívanou realitou, péčí, jíž věnuje již patnáct let mužům v azylovém domě v Jihlavě. Umělecké rozhraní mezi figurací, konceptuální situací a sociální prací výrazněji rozvinují Novákovy práce z posledních přibližně tří let, v nichž neopouští téma ani karton, ale člověk je v prostorových instalacích otištěn prostřednictvím hry s textem, sugestivní větou nebo „figurou“ podpisu, jako toho posledního, co člověk má, co jej činí čitelným a „započitatelným“ v systému společnosti.

To je také případ výstavy v galerii OFF/FORMAT. Slovním spojením „první poslední“ si nejčastěji stěžujeme na neoceněnou ochotu a nasazení v péči o někoho druhého. První-poslední ale také spojuje dva protilehlé konce. Někoho s ničemou. Kdo nebo co určuje kritéria takového žebříčku? Řečí sugerovaný (ne)sportovní problém pořadí ve společnosti, maxima s nulou, se trochu krkolomně snažíme zmírnit tím, že místo poslední říkáme potřební.

Podobně jako v předloňské výstavě Příliš zřejmá pravda, vyjadřuje se František Novák i nyní k vzdálenosti, z níž jsme ochotni problémy nahlížet a hodnotit. Zatímco ve zmíněné realizaci se „pravda“ nacházela tak blízko, že bezmála znemožňovala své odhalení, nyní autor nechává diváka nepohodlně pozorovat mezi řádky, mezi mezery písmen. „Budovatelsky nosné“ písmo ukazuje obtížně průhlednou architekturu fasád-hesel, z nichž se tvoří naše mínění. Kosuthovská jazyková hra se zacyklením, kdy se přečtením textu-díla ocitáme v situaci, o níž čteme, je tu umně využita ke zpřítomnění diváka v problému. Čtením se stáváme živou ilustrací autorovy „vepsané“ myšlenky. Těžiště přitom spočívá v momentu sebenahlédnutí; jako by nás někdo při něčem přistihl; ať chceme nebo nechceme, ocitáme se v myšleném problému. A přestože text už neurčuje nic konkrétního, na co „přečtený problém“ aplikovat, kontext výstavy divákovi tuto aplikaci dosadí. Ono „přistižení“, polapení v osidle textu se tak přenese i na samotný obsah výstavy, který si už dosazuje divák sám.

V protikladu k výše zmíněným obtížím s překonáváním vzdálenosti jsou až nesnesitelně fyzicky blízké a dostupné ostrovy posledních věcí potřebných, ostrovy potřebných věcí posledních; veškerého majetku mužů z azylového domu; toho, co zůstane po odchodu. Jsou to zátiší. Ale také položky v protokolu, předměty doličné, tiší svědci (obžaloby?).

Petr Kovář