Aktuální výstava

BEZOHLEDNÍ

TA-TA-TA-TA… zní šerem místnosti, jako když si děti hrají na vojáky. Ale místo, „padni nebo nehraju“, se ozve, „opakuj po mně“, a titulky v projekci se začnou žlutě zabarvovat tak, abychom i my byli schopni napodobit frázování kulometné palby. Poláci1 se zbláznili; dělat z probíhající války karaoke! Jak nepatřičné! Pohnu rty, TA-TA… ale nemůžu, zachvacuje mě úzkost z té prosakující, přitom nesdělitelné osobní zkušenosti válečného uprchlíka, který mi znovu říká, opakuj po mně. Nechci to umět zopakovat. Naopak s Petrem Hruškou si rozmarně opakuji: …ty kašpare před Bohem, vnuku hada, vřede na svém ptákovi… přeřízni vlastní matku! Dopis Záporožských kozáků sultánovi, jehož sepisování zvěčnil slavný ruský realista Ilja Repin, je básníkem přivlastněn pro komentář nové situace „záporožských“. Nemám rád vulgární a silácké pokřikování. Ale tady jde o citaci, zubatý střep zkušenosti, která se na jazyku mění v cosi jako zaříkání.
V zoufalství se úlevně smějeme skrze slova, která bychom jindy nevypustili z úst. Ve výstavě Bezohlední pracují se slovy hned další dva autoři. Slovní hříčky Davida Helána s neúprosně úspornou přesností ironizují oblasti uměleckého provozu (Britney_ klystýr_v_Christie ́s, Vymaharadža), společenských témat (Zero_zvěst, Brainwashington) i vlastní práce (jazykozpytomec). Bezstarostné žvatlání a šprýmování doprovázené nahodile rozteklou hmotou odstavuje slova od vážné pozornosti k jejich obsahu. Právě touto ironií, tímto druhým ohlédnutím však dosahují účinku; že vznikají jen tak, jakoby nic. Podobně jako obrazy Mariana Pally. Nejsme v existenciálně vypjatém informelu, když pozorujeme staré ponožky nalepené na plátně. Změní banalitu ponožek to, že se jedná o ponožky Antonína Dvořáka? Zaměnitelné jméno propůjčuje nezaměnitelnost vystaveným ponožkám ne proto, že by patřily TOMU Antonínu Dvořákovi, ale právě proto, že mu nepatří. Jen tento artistně ironický škraloup odlišuje Antonínovy ponožky od těch našich – tedy vpravdě nic. A je fascinující i útěšné, jak prostorný bazén rozkoše nám toto transformované nic poskytuje. Rozkoš nabízí i videonávod Andrease Gajdošíka, jak si doma ve stavu nouze jednoduše vyrobit vaginu. Návod je převzatý, ale ožívá zařazením narativu oslav Prvního máje a pochodu neonacistů, slušných vlastenců, kteří jsou zřejmě jediní, kdo naši zemi, reprezentovanou státní vlajkou, skutečně miluje. Ironie je tu prostředkem zesílené kritiky, která jde na hranu legálních prostředků, čímž se vyjevuje další hrana – eticky šokující forma se ukazuje společensky problematičtější než problém, na který upozorňuje. Karyatidy Matěje Smetany odmítají diktát idealizace, demonstrují přijetí ženského těla takového, jaké je. Vedle symbolického posunu,
že i batole nebo shrbená stařena tvoří pilíře chrámu, ale vyjevují také „mimoděčné“ souvislosti, a sice že s proporcemi těla se mění i chrám samotný, pro jeho uživatele dokonce fatálně, a ponouká tak myšlenku, že v určitých situacích je důsledné naplňování všeobecně prospěšné věci směšné nebo zcela nesmyslné. Který narativ je silnější, je na divákovi, ale musí si vybrat? Video Poslední malíři světa vtahuje do expozice krizové dilema členky/a „elitářské subkultury“, která/ý si tváří v tvář válečným konfliktům, klimatické krizi či potlačovaným právům klade otázku, jestli by neměl/a dělat něco prospěšnějšího, než je umění. Z příběhu čiší banalita a bezvýznamnost abstraktní malby. To ovšem neplatí o abstraktně geometrickém cyklu obrazů Venduly Chalánkové, Vypadlá kachlička, který je přes svůj modernistický styl pevně ukotvený v žité, všem srozumitelné realitě normálního člověka. Nemít jeden, ale dva nebo více pohledů na jednu věc může zpomalovat. Je ale otázka, jaký výkon chceme měřit. Romantická rozervanost nabízí zážitek z bloudění, jímž skutečně nedogmatická účast na světě je. Nemá-li směřování naší umělecké angažovanosti skončit v rozvalinách (jak romantické!), musí si je vybudovat samo! Vtělit zříceninu už do hradu, který se teprve staví, krásu vypadlé kachličky do vášnivě precizního lepení obkladu. Vidět i ve vážnosti hru, aby se nezměnila ve směšnost a fanatickou doktrínu.

Petr Kovář

Andreas Gajdošík (1992) absolvoval FaVU v ateliéru Intermédia (Pavel Sterec, Filip Cenek). Věnuje se společensky angažovanému umění a intervencím do mediálního i reálného prostoru. Je autorem portálu Národní liga, který formou soutěže shromažďoval rasistické a xenofobní výroky uživatelů sociálních sítí. V roce 2019 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

David Helán (1979) vystudoval AVU v ateliéru Miloše Šejna. Zaměřuje se především na performativní intervence do různých prostředí, v nichž je častým prostředníkem bezprostřednost, humor či sarkasmus. V loňském roce podnikl imerzivní Art Live Tour ve spojených státech.

Petr Hruška (1964) básník, spisovatel, literární historik. „Píšu nejspíš proto, že chci překvapit sám sebe, a tak zjistit, zda nejsem mrtev… Dobrá báseň o mrkvi na dopoledním stole dokáže člověka natolik rozrušit, že se ho pak na chvíli týká celý svět.“ Získal řadu ocenění, včetně Drážďanské ceny lyriky, Ceny Magnesia Litera nebo Státní ceny za literaturu.

Vendula Chalánková (1981) absolventka ateliéru Environment (Vladimír Merta, Marian Palla) brněnské FaVU. Konceptuální umělkyně, ilustrátorka, autorka komiksových stripů, knih pro děti a designové značky Zvrhlý vkus. Za knihu O Červené Karkulce obdržela Zlatou stuhu.

Marian Palla (1953) působil v orchestru opery v Brně, přes patnáct let učil v ateliéru Environment na FaVU a 24 hodin kreslil jednu čáru. Jako spisovatel a básník je autorem řady knih včetně nečitelné knihy Njkpůúp kkléedc. Sám se označuje za naivního konceptualistu. Přiléhavými slovy Víta Havránka „chce věci intenzivně prožívat, ale zároveň je dělat jen tak“.

Matěj Smetana (1980) vystudoval FaVU v ateliéru Intermédia a Malba 3 (Petr Kvíčala), učí na AVU. Významným rysem jeho prací je „hra“, prostřednictvím níž zkoumá principy našeho vnímání. Převažujícím médiem je mu video a animace. V roce 2014 byl finalistou Ceny Oskára Čepana.