Aktuální výstava
Calpernia Addams, Libuše Jarcovjáková, Jan Matýsek, Tomáš Němec, Veronika Žilinská
10. 4.—14. 5. 2024
Digitální média jsou v kontextu současného umění zásadním mezníkem. Svoboda sebeprezentace, kterou přinášejí právě nové technologie a s nimi sociální sítě, pomáhá překonávat hranice mezi majoritní společností a danou subkulturou. Odstup od společnosti, který tyto platformy poskytují, může být stěžejním faktorem pro svobodné a pravdivé hledání, vyjádření a sebedefinici. Tématem výstavy Normcore jsou nové interakce autorů, sdělující širší veřejnosti zásadní informace o sobě a druhých. Tím pomáhají sobě i divákovi najít cestu k přijetí ostatních. Výstava představuje výběr z autorů, pro které je hra s novými formami interakce s divákem důležitým prvkem tvorby a komunikace. Název výstavy tak ironicky reaguje na definici pojmu normcore, tedy výrazu vzdoru proti novým trendům.
Jednou z vybraných umělkyň je Calpernia Addams, která se mimo jiné prosadila autorskou hudbou a na výstavě je zastoupena spontánně vzniklým klipem k vlastní písni Stunning. Dle jejích slov je v její tvorbě spousta „hloupostí“, ale její video je také komentářem k tomu, jak vtipná jí připadá ješitnost, sebestřednost a podlost ve společnosti. Jan Matýsek vstupuje do prostoru galerie svou intermediální instalací plyšových soch. Ty se stávají prostředníky ke studiu vnitřního světa. Pohybuje se přitom v širokém prostoru mezi symbolickým ztvárněním lidských archetypů a explicitní snahou poznávat vlastní útroby, kterou nám ukazují připojená videa. Za pomoci transu smyslů se tak hypnoticky noří do nitra. Tomáš Němec, zástupce „klasického“ média malby, pracuje s příběhy obrazů ve specifickém prostředí současné digitální kultury. I když nová média v oblibě nemá, jeho tvorba je částečně ovlivněna sociálními sítěmi, přes které poznává a vyhledává modely. Výběr pro výstavu odkazuje na specifické napojení děl na obsah nebo reakce veřejnosti na sociálních sítích, které se pravidelně liší dle konkrétní platformy. Queer komunitě se ve svém díle dlouhodobě věnuje také Libuše Jarcovjáková, která je na výstavě zastoupena sérií T-Club. Ta s lehkostí a autenticitou zachycuje „safe queer spaces“ v tuzemských osmdesátých letech. Svou výpovědní hodnotou jsou fotografie Jarcovjákové srovnatelné s dokumentárními filmy, jako je Paris is burning, přibližují však téma ve středoevropském kontextu jedinečným způsobem. V neposlední řadě je na výstavě prezentován také digitální diptych Veroniky Žilinské, který přibližuje coming out z různých časových perspektiv. Zobrazuje přitom dynamické přechody mezi vnitřními a vnějšími světy a s tím spojené proměny.
Výstava reflektuje fenomén digitalizace kultury a s tím spojené transformace modelů vzájemného setkávání. Zatímco dříve se tyto kontakty odehrávaly na společných akcích, například ve Warholově Factory nebo u newyorských ClubKids, dnes se přesouvají na digitální platformy. Ty otevírají nové cesty interakcí mezi autorem, jeho dílem a veřejností, přesto však osobní přímé setkání zůstává pro všechny nenahraditelné.
Šimon Kříž
