Aktuální výstava

Horizont, sotva / Jaroslav Prokeš, Jan Stolín, Petra Vlachynská

Výstava rozvíjí motiv horizontu v různorodých formách ztvárnění, aby bylo možné se nepojmovým způsobem přibližovat zachycení složitosti jeho dění. Horizont lze totiž na jedné straně chápat jako přítomnost hranice, k níž se v našem fyzickém i mentálním prostoru vztahujeme a která nám díky své přítomnosti dává možnost myslet a chápat vlastní pozici ve světě. Na druhou stranu je tato základní vlastnost uzavírání vždy spojena s protichůdným pohybem otevírání: horizont dává možnost jeho překročení, ukazuje na cosi, co ještě není viditelné a poznané. A možná zůstane neviděné a nepoznané, ačkoli tvoří druhou stranu prostoru, jež už zabydlujeme.
Tato povaha horizontu jako hranice známého a neznámého často směřuje k potřebě jejího zbytnění, zpevnění až opevnění, s cílem utvořit bezpečný prostor. Uvnitř jasně vymezeného prostoru se můžeme se zdánlivou lehkostí zabydlovat a kultivovat jej, protože vše nepatřičné a neznámé z něj můžeme vytlačit: máme vlastní prostor pod kontrolou. Tušíme, že naše myšlení musí narážet na odpor překračování sebe sama, držet se blízko vlastního horizontu, aby se nedostalo za hranici uchopitelného a sdělitelného. Horizont tím nabývá podobu, ačkoli třeba jen formou ideje, čehosi neměnného a pevného. Jenže to je jen iluze: horizont se sice jeví jako přesná hranice, ve skutečnosti jej nelze ztotožnit s konkrétní věcí, není to nakonec ani na obraze skutečná čára. Je výsledkem artikulování zorného pole, případně šířeji polem toho, co je nám známé.
Je proto třeba zpřesňovat uchopení horizontu v jeho protichůdnosti. Přes vůli k zastavování horizontu je nutné obhajovat jeho unikavost a otevřenost. Jakmile se horizont stává statickým, myšlení se omezuje a upadá do zvyku. Horizont proto v sobě vždy nese už přítomnost neznámého a nikdy nepoznatelného, jež přes vlastní nepřítomnost konstituuje prožitek přítomnosti. Je proto souběžně uzavřený a otevřený, pevný a měkký, jasný a nečitelný. To odporuje tendencím černobílého myšlení, které vyžaduje binární pozici: je třeba se nacházet buď ve stavu A, nebo ve stavu B, nikoli A i B. Soustředěná zkušenost horizontu v umění jej však může ukazovat jako dění ambivalencí, a přesto si zachovávat základní rovinu srozumitelnosti a uchopitelnost z pozice diváka.
Na kresbách Horizont 1 (2023) a Horizont 2 (2023) Jana Stolína v úvodu výstavy je zřejmé, že zprvu čitelná definice tvarů linií je při bližším pohledu méně jistá a křehčí. Stopy pigmentu poukazují k něčemu skrytému, co vystupuje zpoza hranice tvaru. Projekce Stejně tak jako (2024) Jaroslava Prokeše převrací pohledem bezpečností kamery zkušenost „tady a tam“ do události prolínání obrazu s rozměrem romantické kategorie vznešenosti a skutečnosti přehlíženého okraje banálního předmětu. Ambivalenci horizontu události, jež nemůžeme být redukován na iluzi čáry, a přesto má unikavý kresebný charakter, na výstavě zpřítomňují díla Událost 1 (2024) Jana Stolína a Mimo ohnisko (2024) Petry Vlachynské.
Jakmile se ustavuje horizont, objevuje se začátek i konec bez narativního smyslu. Horizont tak znamená rozdělení předchozí jednoty a současně vytváří řád a srozumitelnost díky nastolené uspořádanosti. Ztvárněný horizont je tak formou agrese, řezu, jež rozděluje a rozpojuje. Avšak opět: i když rozděluje, současně vytváří pole propojování a přechodu, jinak řečeno návaznosti, plynulosti a setkávání. Je tedy jak místem zlomu, tak místem pokračování.
Naším úkolem je horizont obstarávat: vytvářet jej vždy nově i pečovat o ten stávající.

Filip Šenk