Aktuální výstava

Měkké dopady / Daniela Krajčová

Do svých šesti let jsem vyrůstal na okraji venkovského městečka a jeho mapu, nepřevrstvenou pozdějšími zkušenostmi, si dodnes uchovávám v paměti. Na pozadí nástinu ulic a cest s body institucí jako je školka, ji tvoří především mozaika míst, na pohled banálních, spojených s dětskými zážitky. Stromy ke šplhání, multifunkční klepače na koberce, cyklostojany k ležení či zavěšení, keře pro budování bunkrů, zdi odrážející míče, rohy pro číhání, kukuřičné pole k bloudění, lavičky k nudě, škvárová cesta ke karambolům, kanálové mříže ke ztrátám… Málokoho asi překvapí obecné konstatování, že dětský pohled je jiný a často opomíjí námi dospělými předpokládané, diktované, mentálně standardizované a vidí namísto toho výzvy ke hrám, experimentům a imaginativním toulkám. Přesto budeme možná překvapeni, když se s tímto dětským vnímáním bezprostředně střetneme, a uvědomíme si, jak moc jsme se mu vzdálili. Tuto zkušenost nám nabízí videozáznamy Daniely Krajčové, která nechala své tři malé syny zabydlovat městské exteriéry činnostmi, pro které nejsou primárně určeny. Na rozdíl od mnohých je přitom neokřikuje, neumravňuje, neříká jim, k čemu to či ono „správně“ slouží (nebo alespoň ne viditelně) a my tak sledujeme proud spontánních nápadů, jak tyto prostory využít.
Cílem projektu ovšem není jen probouzení nostalgického okouzlení, ale vede nás k širšímu poli témat. Podobné akce Daniela uskutečnila, jen s menšími změnami v prostředcích a instalaci, již na více místech na Slovensku (například v Liptovském Mikuláši nebo v Žilině). Nevnímejme ho však proto jen jako opakování úspěšné metody, ale spíše jako jakýsi dlouhodobý pokračující výzkumný projekt na pomezí umění, sociologie a architektury. Ve chvíli, kdy se spolu s malými výzkumníky pomyslně brouzdáme brněnským prostorem – po Zelňáku, Špilberku, cyklostezce u Svratky nebo ulicemi v okolí galerie, si zároveň můžeme klást otázky: Jak je tento prostor otevřen, co nabízí a co je schopen akceptovat? Jak o něm přemýšlíme, kdo zde má hlas a jaké jsou alternativy? Možná tak nakonec ve svých úvahách přesáhneme i primární rámec, tedy pohled a zájem dětí a rodičů, k ještě širším kontextům.
Jiným tématem, dnes častěji dotýkaným, je souběh rolí umělkyně – rodička, tedy možnost sladění úspěšné autorky s matkou či opatrovatelkou. Nové životní úlohy nasměrovaly Danielu k jejich reflexi, přičemž je velmi dobře propojila s dosavadními tvůrčími zkušenostmi. Ty charakterizoval zájem o sociální vztahy (příběhy imigrantů, prekarizovaných a utlačovaných nebo rodinné vazby) a média kresby, animace, instalace, vyprávění, rozhovoru, spolupráce nebo hry. I díky této orientaci dokázala prolnout pozice umělkyně a matky napohled až překvapivě přirozeně a procházky s dětmi, tato každodenní rodičovská rutina, se současně staly prostředkem umělecké výpovědi. Tato zdánlivá lehkost by nás však neměla zmást, a projekt je také svědectvím o extrémní náročnosti této situace.
To názorně ukazuje další část instalace – polštáře a peřiny rozptýlené po galerii. Na jejich povlacích jsou bíle namalovány domácí předměty, které zdvojují odkaz na prostředí příbytku, a přes ně pak černou barvou nakresleny figurální scény, radikálním zjednodušením připomínající dětské kresby nebo informační piktogramy. Líčí příběhy plačících miminek, řádících dětí, převrácených sušáků a zapletených vysavačů, matek, z nichž jedna by se nejraději „odpálila úplně sama na Mars.“ Jsou to historky z internetových fór, kde si rodičky ulevují od svých frustrací a vyměňují si své zkušenosti. Přímočaře se tak noříme do světa mnoha nároků, izolace, občasného zoufalství, „dobře míněných rad“, specifických komunikačních platforem a témat, ale i jisté porce humoru. Něčeho, co autorka každodenně sleduje i prožívá spolu s mnoha dalšími.
Přepínáme mezi dětstvím a rodičovstvím, osobnější a obecnější dimenzí, a především mezi stereotypy a větší mírou citlivosti a pochopení.

Ondřej Navrátil