Aktuální výstava
Vítání jara – Darina Alster, Miloslav Sonny Halas, Vladimír Havlík, Jan Steklík, Vladimír Turner
O čase se dnes hovoří poměrně často. Například o jeho ztrátě, homogenické konceptualizaci a návratech k složitejším perspektivám. Aniž bychom se hodlali přespříliš nořit do těchto komplexních problematik, i my chceme částečně vykročit z normativního lineárního času a to ve směru jeho cyklického vnímání. To bylo klíčové pro staré zemědělské i nezemědělské společnosti a promítalo se do jejich mýtů, rituálů, práce i architektury. Dnes z něj však zbylo již jen málo. Žijeme v městských aglomeracích, svítí nám umělá slunce, noříme se do virtuálních světů a přírodní čas nás míjí – někoho více, někoho zcela. Hledáme-li proto okamžiky, kdy se snad cyklický čas přírody přeci jen dotkne našich emocí a těl, pak mezi nejvýraznější zřejmě patří příchod jara. Což se zdají potvrzovat i některá akční díla ze 70. a 80. let minulého století, které představuje výstava Vítání jara.
Jan Steklík se svými přáteli z Křižovnické školy při příležitosti počátku jara uspořádal bytovou událost, spojenou s výsadbou sazenic a spontánní zábavou. Miloslav Sonny Halas prostřednictvím dotazníků zkoumal, kde a kdy jeho známí pocítili první dotek jara a co přitom prožívali, kladouce si za cíl vybudovat v budoucnu v brněnských ulicích stabilní místo pro sdílení těchto zážitků. Vladimír Havlík, tehdy studující v Olomouci, ve třech po sobě následujících letech organizoval vítání jara – jednou v pozdním sněhu dlaněmi zahříval kmen stromu, jindy nechal spolužáky bloudit se zavázanýma očima probouzejícím se sadem. Prohlížíme-li si fotografie, filmové záznamy a další dokumentaci těchto akcí, můžeme vytušit důraz na cyklické ubíhání času, hledání vztahu k přírodnímu dění, určité ekologické cítění, odkazy na rituální jednání, ale také třeba na soudobou filosofii, sociální kontexty, samozřejmě umělecké formy… I když je to pochopitelně jen fragmentární obraz, ukazuje, čím mohl být příchod jara pro tehdejší umělce. A to nás vede k tomu, abychom si položili otázku, zda-li dnes o půlstoletí později rezonuje něco podobného i v nás. Jaké je naše jaro a vítáme ho ještě?
Několik komentářů nám nabízí současní umělci a umělkyně, příslušníci více generací, kteří dále rozvíjí dialog výstavy. První z nich, kritický ironik Vladimír Turner, potvrzuje, že nejspíš ani příchod jara už příliš nevnímáme. Ve své multimediální instalaci představuje člověka uvězněného v jeho umělém světě a rozpadlém čase, který se míjí s děním za domnělými hradbami svého těla a okny vlastního domu. Slovy nedávno zesnulého Bruno Latoura zde před sebou máme „moderního“ – člověka trvajícího na iluzorní izolaci svého pixelu v bitmapách Země.
Skeptické a svíravé myšlenky se vtírají i nad anketním lístkem, který se po půlstoletí v rámci rekonstrukce Halasovy akce znovu dotazuje, kdy jsme poprvé pocítili jaro a co jsme při tom prožívali. Zůstaneme-li u Latoura, ten ve své poslední knize vyslovil obavu, že již nemůžeme s potěšením pohlédnout na krajinu, déšť nebo strom. Do libých pocitů se totiž okamžitě vlamuje hlodavé vědomí zodpovědnosti za transformaci životního prostředí. A stejně tak se i příchod jara zřejmě poprvé v dějinách stává zdrojem pocitů provinění a obav, poselstvím o abnormálních teplotách, nedostatku vláhy a tajícím ledovcovém příkrovu.
Další z vystavujících, Darina Alster, vypráví o překryvech, návratech a smyčkách různých časů, a když se do nich zaposloucháme, i zde můžeme možná zaslechnout zaskřípání. To když si uvědomíme, že se mohou zavíjet i bez nás. Sama umělkyně nás však směřuje především ke sdílení, rituálům, mýtům, zanořování se a probouzení. A Vladimír Havlík, s kterým se zde setkáváme podruhé, stejně jako před desetiletími reaguje bezprostředně, hravě a radostně na krajinu předjaří. Pomůžeme-li si i do třetice Latourem, můžeme říct, že oba ohýbají trajektorii „zpátky na Zem“. Navigují nás k přímému bytí s živým světem, s aktéry kritické zóny – tenké slupky mezi mateční horninou a svrchními vrstvami atmosféry, sféry, s níž jsme neoddělitelně spojeni a prolnuti. Kterou poznáváme přímo a intimně, přežvykujeme ji a trávíme ve svých žaludcích, ovlivňujeme a spoluvytváříme. Zdají se naznačovat, že prožitek počátku jara nás s ní stále může sbližovat a dávají nám naději.
A to je dobrý důvod, abychom jaro společně přivítali i tentokrát.
Ondřej Navrátil
