Diana Lelonek
Coal & Fruits / Diana Lelonek
Povrchové uhelné doly – obří krátery pohlcující krajinu a živící dýmající fosilní elektrárny, kterým zde věnuje Diana Lelonek svou pozornost, jsou tématem dobře známým i u nás. V severozápadních Čechách přesáhla s nimi spojená devastace krajiny a zdraví obyvatel ve druhé polovině minulého století i měřítka obvyklá v okolní Evropě, což probudilo odpor environmentalistů i běžných lidí. Poslední velký střet vzplál před sedmi lety v kontextu vládních snah posunout limity těžby a výrazně přispěl k formování českého klimatického hnutí i prohloubení zájmu umělců o tuto problematiku. Od té doby se věci posunuly dále. Ve stínu klimatické krize byly zkráceny časové horizonty těžby i spalování uhlí a doly se tak snad již definitivně, i když opožděně, stanou coby relikt minulosti převážně muzeální záležitostí. Toto utlumování a ukončování jejich činnosti však také otevírá prostor pro sociální, ekonomické i ekologické problémy, které vyvolávají obavy a konflikty, nezřídka rozdmýchávané politickými a korporátními manipulacemi. Příkladem může být shodou okolností polsko-český příhraniční spor okolo dolu Turów, kořeněný navrch také nacionalismem nebo volání po návratu k uhlí v čase energetické krize.
Právě takovými místy, které poznamenala těžba a staly se rukojmími obav a stereotypů, se Diana Lelonek zabývá. Pokouší se je uchopit v síti širších souvislostí, porozumět jim a přispět tak k jejich vymanění se z dosavadních ideologických rámců a traumat. Ukazují to i dva projekty integrované do této výstavy, vzájemně si blízké, současně se však vydávající opačným směrem. Burried landscapes archives míří do historie a coby materiální, vizuální a orální archiv zahrnuje pozůstalé ruiny a popel krajiny pohlcené dolem u středopolského Koninu stejně jako vzpomínky jejích obyvatel na ni. Devastace tak mutuje do virtuálních obrazů místa, kde bylo lidem a mnoha dalším tvorům dobře, kde se cítili doma, odkud si odnášeli intenzivní zážitky… Archiv je vymaňuje z logiky zapomnění a pohlcení přítomností. Projekt Seaberry slagheap je naopak pohledem do budoucnosti. Dokládá, že posttěžní krajina, byť zraněná, není mrtvou pustinou, ale neobyčejně živým a dynamickým ekosystémem, který nabízí příležitost mnoha organismům i lidem. Hojně zde roste nenáročný pionýrský rakytník řešetlákovitý, známý tradičním medicínám díky množství vitamínu C obsaženého v plodech (v jednom celá denní dávka) a různým léčebným účinkům. Lelonek na něm zakládá a buduje svou vizi a iniciativu výroby marmelád a džusů, z níž může profitovat lokální potravinářská produkce. Tím, že rakytník staví do centra svého obrazu budoucnosti zároveň zpochybňuje některé zažité praxe. Jednou je dělení organismů na původní a nepůvodní druhy, určené k eliminaci (rakytník připutoval ze Sibiře). Další jsou sebevědomé rekultivace dolů, které jsou často projevem obdobného myšlení, jako je to, jež krajinu zničilo a nedává šanci přirozené přírodní obnově. Umělkyně nabízí alternativu přítomnosti, nový pohled na místo, jeho obyvatele a identitu, přičemž dokonce i kolo velkorypadla v logu marmeládové iniciativy nabývá jiného pozitivnějšího významu.
Oba projekty tak překračují těsné sevření přítomností a pocit bezvýchodnosti a přinášejí naději. A to je velmi důležité – i pro nás, kteří zrovna nežijeme na vratké hraně velkolomu. Klimatická změna a její zpomalení a zastavení totiž vyžaduje mnohem více než jen uzavření uhelných dolů, nutné jsou hluboké a komplexní transformace. V jejich zvládnutí nám mohou napomoci právě experimentální výpravy za horizonty naší současnosti – v naší imaginaci i bytí.
Ondřej Navrátil
