Aktuální výstava
Nothing Compares To You: Marie Tomanová – Brno
kurátoři Thomas Beachdel a Šimon Kříž
————————-
Marie Tomanová vypráví o tom, jak jde cestou přes náměstí v Mikulově oznámit své matce, že byla přijata na brněnskou uměleckou školu a díky tomu začíná mít pocit, jako by to konečně mohlo znamenat naplnění jejího snu z mládí, kdy zatoužila po umělecké dráze. A zároveň se svěřit s dosud nepoznaným pocitem, že její práci někdo docenil, že začíná mít úspěch a je nadšená z vyhlídek na budoucnost. Onen dopis, ono přijetí na vysokou školu, byl v jejím životě zlomovým okamžikem, počátkem „bytí něčím“, ohlášením příležitosti, jež se během života dosud stráveného na maloměstském Mikulově a na rodinném statku zdála tolik vzdálená. Ohlašovalo to nový začátek, lákavý příslib naplnění snu z mládí.
A právě během studia na umělecké škole v Brně začala Tomanová uplatňovat fotografii k zaznamenávání vlastní existence – svého života, svých každodenních rituálů odehrávajících se v pravidelném rytmu, svých přátel, okolního prostředí. V Brně nevědomky započala svou fotografickou kariéru a jejími prostředky byly pouze malý mobilní telefon a kompaktní digitální fotoaparát. Tisíce snímků pořízených během této doby později koncentrovala do souboru s názvem Live For the Weather (2017). Po přijetí na obor malířství na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně ji přemohl pocit, že se ocitla bez jakékoli podpory a jako malířka je opomíjena a vnímána jako pouhý objekt; tato genderová nerovnost provázela celé její studium a nakonec ji od malířství odradila. Jinými slovy, jako by se její sny pomalu začaly obracet vniveč. Byla to bolestná doba poznamenaná deziluzí, ztrátami, frustrací a pocitem selhání. Tento příběh o mladistvé naivitě, tento téměř zkrachovalý ambiciózní pokus stát se něčím je téměř balzakovský. Je to příběh o zmarněných iluzích. O ztrátě.
I po získání magisterského titulu v oboru malířství měla pocit, že ji jako malířku v Čechách – a nakonec ani nikde jinde – nečeká žádná budoucnost. Byla ztracená, rozpolcená, neukotvená, bez cíle – a tak odešla do Spojených států. Nevěděla, co si počít. Zatímco se stále vyrovnávala s dojmem, že je neúspěšnou malířkou, znovuobjevila fotografii, kresbu a psané deníky jako cestu, jak znovu navázat spojení se svým tvůrčím já – s tou součástí sama sebe, která v oné zprávě o přijetí na školu zazářila jako maják, než ji studium začalo systematicky vysávat. Po přesunu do New Yorku v roce 2012 se jejími uměleckými vzory stali nově objevení Francesca Woodman a Ryan McGinley, a začala soustředěně rozvíjet tvorbu, jež tlumočila její pocit nezakotvenosti, její hledání vlastní identity a touhu propojit se s ostatními.
Během tohoto amerického období, kdy v určité fázi nemohla zemi opustit vinou komplikací s jejím imigrantským statusem, Tomanová neúnavně fotografovala a vystavovala výrazné série zaznamenávající její momentální životní zážitky a každodenní realitu. Zpočátku dokumentovala samu sebe jako zaměstnanou au pair a svůj „nový“ kočovný život s jeho prchavými či těžko uchopitelnými vztahy a hodnotami. V téže době také začala portrétovat samu sebe v přírodním prostředí, ve snaze znovu navázat na svou minulost strávenou v přírodě, v Mikulově na rodinné farmě – místu, jež pro ni znamenalo jak soběstačnost, tak spojení se zemí a pravidelnými cykly uvadání a opětovného rozkvětu. Snažila se tak znovu napojit na své mládí, svou minulost a rodinu, svůj domov. Bylo to pro ni o to důležitější, že se do něj v té době nemohla vrátit.
Toto zaznamenávání vlastního bytí či vidění nebo fotografování sebe samé v americké přírodě prostřednictvím autoportrétu (2014–) jako prostředku k nalezení vlastní pozice, vlastní existence – doslova zobrazování sebe sama v novém prostředí – později rozšířil projekt s názvem Young American, který odráží autorčinu snahu zachytit její ideální společenské prostředí a skutečnost, že její pohled na Ameriku a její pocity z ní během extrémně konzervativní, netolerantní a protiimigrační éry Donalda Trumpa naprosto kontrastovaly s jejími představami o ideálním světě, jaký očekávala. Young American následně vychází jako autorčina první kniha pod vedením Thomase Beachdela v nakladatelství Paradigm. Úvod ke knize napsal uznávaný fotograf Ryan McGinley, který cituje: „Toto je budoucnost bez genderových binarit a zastaralých definic krásy. Marie nám ukazuje, že lidé mohou jednoduše být. Kéž by generace mladých Američanů byla jako Mariiny fotky z downtownu, stejně rozmanitá a inkluzivní!“
Tomanová spojení mezi přírodním a společenským aktualizovala a prohloubila v sérii New York New York, kde se vrací ke kombinaci portrétu a zachycení určitého prostředí či místa. V této práci, již v roce 2021 vydalo nakladatelství Hatje Cantz, propojuje portrét a krajinu a nechává je navzájem hladce konfrontovat, přičemž odhaluje společenskou krajinu nerozpoznatelně svázanou s místem. Je to její osobní portrét specifické tváře New Yorku; portrét, který je odrazem jejího vlastního světa, krajiny jejího života. Projekt odhaluje pozoruhodné paralely se sérií Live For the Weather, pracemi vzniklými v Brně a Mikulově v letech 2005–2010. Je zřejmé, že Tomanová překonala své někdejší nesplněné sny, aby začala znovu snít a žít jinak a nově.
V roce 2018 se Tomanové konečně otevřela možnost návratu domů. Po více než osmi letech odloučení zažívala značně rozporuplné pocity – představovala si, že to bude jiné než dřív; myslela, že návrat domů bude snadný, nicméně jednoduché to nebylo. Byla pryč už příliš dlouho – a znovu se cítila vykořeněná. Kde je teď mé „doma“? Kdo jsem? Tato zkušenost vyústila v sérii nasnímanou během oněch dvou týdnů pobytu, nazvanou It Was Once My Universe (2018/2019). Její projekt v roce 2021 uspěl v rámci ceny Louis Roederer Discovery Award, vyhlašované jako součást vysoce prestižní fotografické přehlídky Rencontres d’Arles ve Francii, a v září roku 2022 vyjde v knižní podobě. Série vznikla v autorčině domově: v místě, kde vyrostla, kde kdysi začala snít a jehož součástí se dnes už necítí být. Fotografie zachycují její návrat „domů“, tam strávené Vánoce, matčinu svatbu a příchod nového roku… Fotoaparát je ovšem stále nastaven na newyorský čas, a ilustruje tak plasticitu mezi prostorem a časem, minulostí a přítomností, pamětí a nostalgií, místy a našimi Já.
Tomanová se dosud představila na řadě výstav po celém světě. Její vystoupení v Brně pro ni však může být tím nejdůležitějším – uzavírá totiž cestu, na niž se tam někdejší mladá žena před desetiletím vydala s ambicí a touhou stát se umělkyní, ale odešla hořce zklamána. Brno by se tak mohlo stát jedním z důležitých, ne-li nejdůležitějších, míst na mapě její osobnostní i profesní konstelace. Je možné, že Brnu se nic nevyrovná, neboť může být referenčním bodem pro formování toho, co se stalo téměř epochální snahou dobrat se vlastní identity a překonávání nepřízně.
Thomas Beachdel, PhD
