Vojtěch Horálek – Spatřiti Zuzanu
27. 4.–1. 6. 2022
Vojtěch Horálek / Spatřiti Zuzanu
Poté, co obyvatelé celé naší planety sledovali na obloze úžasný úkaz padajících meteoritů, všichni oslepnou, čímž poskytnou výhodu jinému „živočišnému“ druhu, do té doby lidskou populací otrocky vykořisťovanému. Miliardy slepých lidí se stávají snadnou kořistí inteligentních rostlin. Začátek slavného románu Johna Wyndhama ukazuje sebestřednost druhu homo sapiens, ale i snadnou manipulovatelnost mas globalizované konzumní společnosti. Slepota získaná opulentně vizuálním, mediálně avizovaným lákadlem je tak spíše dokonáním (symbolickým vyjevením) něčeho, co (ne)fungovalo už před tím, zdůrazněním lidské neschopnosti vidět, jakkoli se lidstvo bezuzdně oddává voyeurismu.
A tak i Vojtěch Horálek pozorování zdvojuje, když nechává pozorovatele zatmění slunce pózovat. Navíc, se sobě vlastní ironií, při opalování! Tmavá sklíčka představují právě tak ochranu jejich zraku před slunečními paprsky, jako obvyklou formu anonymizace, postprodukční zásah
k utajení identity. Příběh ze žurnálu! Horálek propojuje naše banální livestylové konání s něčím přesahujícím, „věčným“, se vší vážností i ironií se na jeho plátnech stává voyeurství součástí mytologie a zároveň předvedením bizarnosti současného světa; opalování nebo koupání je konfrontováno s událostmi ve vesmíru, pozemská těla a vesmírná tělesa splývají ve společném asociativním mixu.
Koupání je v malířství tradiční žánr. Horálkovi přirozeně nejde jen o voyeurskou erotickou smyslnost, s níž zejména barokní malíři zobrazovali oblíbený biblický námět Zuzany v lázni, ani
o civilní intimitu Degasových toalet. Smyslnost koupání je mu spíše hrou se smyslností; mění
se totiž v grotesku, a skrze ni v kritiku společenských banalit a stereotypů; dva kruhové otvory někdejšího plechového dřezu se stávají triedrem k pozorování žen v lázni, trend otužování umožňuje šmírování nahých těl i v zimě, zatmění slunce je štěpně rozloženo mezi elitářskou exotiku a primitivní hrůzu z neznámého (spojením ras). Reliéfní naducaná plasticita není pouze snahou po iluzivní doslovnosti, ale kutilským narušením tradičního 2D malířského podkladu, ironickým komentářem k estetice přebalů knih se zlatou ražbou často provázející pokleslé žánry. Nebo ještě dále; vymodelovaná těla jsou přes plastickou modelaci znovu modelována malbou, jako by reliéfnosti nebylo; autor klade přes skutečné stíny ještě ty „zamýšlené“, geometrizuje, postavy jako by vystupovaly ze sebe samých, anebo existovaly paralelně v různých formách sebeprezentace.
Lovíme výjimečné zážitky, ale bojíme se narušení našeho poklidného života, který nám ten umělý lov umožňuje. Vyhledáváme adrenalin (sporty, výkony) i strach (filmy), ale jenom jako součást konzumní kultury; nepřinášejí rezistenci při setkání s nepohodlnou skutečností.
Motiv svlečené ženy, která se při venkovním otužování setkává s hokejistou obaleným mnoha ochrannými vrstvami, evokuje setkání odlišných civilizací. Ale autor ponechává na divákovi, kdo je tu mimozemšťan. Podobně jako v případě předešlého Horálkova cyklu s kosmonauty, tvoří oblek ochranu i distanc před vnějším světem, dělá z nositele superhrdinu, módního pozéra, děsivé i směšné monstrum. Kolik vrstev vede k přirozenosti? Kdy bude Zuzana skutečně nahá? Co všechno musí svléknout nebo snad přiznat, aby ji bylo možné spatřit? A chceme ji opravdu vidět takovou, jaká je? Voyerismus není objevování pohledem, ale ukájení se zahleděností do toho, co vidět chci. A na to vlastně oči nepotřebuji. Až zotročené rostliny pochopí, že jsme slepí, nastane Den trifidů.
Petr Kovář
Vojtěch Horálek (1983) vystudoval v ateliéru Michaela Rittsteina na pražské Akademii výtvarných umění. V roce 2012 byl finalistou ceny Národní galerie NG 333. S materiálovou hravostí a ironií glosuje prostředí společnosti, její stereotypy, exotičnost či kulturní rozdíly, výrazný cyklus věnoval fenoménu trampingu.
V až kutilském rozměru inovací malířských obrazů lze postřehnout vliv spolupráce s Josefem Daňkem. V tomto směru příkladné a nezapomenutelné je nahlédnutí do jeho dřevěných webových stránek. V posledních letech vystavoval například
v Nové galerii v Praze, v Českém centru v Berlíně, v Galerii Špejchar v Chomutově, nebo v Rabasově galerii v Rakovníku. Ilustroval dětskou knihu Zloději tmy. Žije a tvoří v Praze.
