Tomáš Moravanský

Tomáš Moravanský / Humblebrag

Zahradní trpaslíci jsou ze své podstaty pyšnými tvory, hrdě reprezentují svou pozici, bývají strážci,
někteří hlídají poklad. Místo jim takříkajíc patří. Pokud bychom se měli zaměřit na jejich osobnost, jejich obeznámenost se světem a duševní rozvoj, tak vychází jen z informací a zážitků, které se dějí v blízkém okolí. Právě podle nich si formují představu o životě lidí a celkovém společenství, svou vlastní identitu. Náš trpaslík je patronem posezení, lavičky se stolem pocházející z areálu nedaleké Fakulty výtvarných umění. Tato lavička je zatížena svým komunitním významem, svou funkcí lokálního meetingpointu. Je to místo, kde se nejen studenti a studentky civilně setkávají mezi, po i v rámci výuky (ovšem pokud dovolí počasí), ale také zakládají spolky, otevřeně sdílejí své obavy, vznášejí kritiky na samotnou vzdělávací instituci, dohadují výměnu studijních materiálů, plánují revoluce, popíjejí z „lahváčů“, relaxují, studují, pomlouvají, verbalizují své touhy po tom být uznáni, objeveni a nebo jen sdílejí zážitky běžných dní. Je to záchytný bod, u nějž se během celého roku děje skutečně mnoho.
Lavička jako genius loci funguje ve vztahu k instituci jako místo mimo instituci, paradoxně spadající
pod ní samotnou. Svým způsobem zastává v hegemonické struktuře místo potenciálního protestu proti samotnému systému. Stává se tak důležitou součástí právě onoho systému, aby byl vyvážený pro udržení chodu samotného ideologického aparátu. Stejně jako kupř. ideologie neoliberálního kapitalismu může být účinná právě proto, že v sobě poskytuje útočiště, zahrnuje možnost být dokonce antikapitalistickým, což jí dodává na síle. Stejně tak lavička v areálu vysoké školy (či univerzitního kampusu) může plnit roli místa pro trávení volného času, bezpečné zóny „mimo oficiální struktury“.
Taková a podobná místa s významem a vztahem k instituci se nacházejí běžně v různých společenstvích, ať už se jedná o reprezentativněji působící místa na jiných fakultách, korporátních společnostech či dalších sférách společenského prostoru. U naší lavičky se v rámci výstavního projektu objevuje postávající soška keramického trpaslíka nepříliš vábného vzhledu, mumlajícího si pod fousy. Z pozice stálého obyvatele místa, patrona lavičky vysokoškoláků, má nad vším dohled, neunikne mu jediná situace. Nasáknutím různorodých identit a postojů, nasloucháním příběhů obměňujících se studentů a studentek přicházejících sem „zvenčí“ (z pohledu trpaslíka), v kombinaci s hrdostí patrona tohoto místa, vyznívají někdy projevy Humblebraga jako zmatené či protichůdné, což se odráží v mumlání či neschopnosti udržet vlastní myšlenku. Jako by mumlal ze snu, občas se přeřekl nebo nahlas řešil jakousi převratnou hádanku. Mohlo by se zdát, že prochází procesem psychického zhroucení (tzv. meltdown). Humblebrag tak postává v juxtapozici k bezpečné zóně, která formuje jeho svět, jehož je zároveň jakýmsi nespolehlivým archivářem. Jako mýtická, pohádková postava patrona „safe space“ se v situaci zhmotňuje jako tzv. „malý druhý“ (Lacan) existující v synergii s tímto místem.
Jeho jméno Humblebrag, odrážející stejně tak jeho charakter, je odvozením z termínu, někdy chápaného i jako buzzword, kterým se označuje užívání zdánlivě skromných nebo sebepodceňujících prohlášení, jejichž cílem je upozornit na vlastní úspěch. Tento psychický stav se samozřejmě odráží i na jeho fyzio- gnomii (gnome = trpaslík). Humblebrag je fyzicky i duševně pokřivený staříček, jehož růst se narozdíl od neustálého růstu všeho ostatního navždy zastavil.
Výstava Humblebrag představuje muzejní expozici „bezpečné zóny“ včetně její mýtické postavy trpaslíka Humblebraga. Odnímá z veřejného prostoru areálu FaVU předmět reprezentující její esenci využívaný
ke společenskému rituálu. Ten tak přeměňuje na muzejní exponát napodobující své původní prostředí připomínající skanzen. Soška trpaslíka opakuje zaslechnuté zkomoleniny útržků z proslovů utvářené vlastní logikou v příběhy, otázky a vlastní ontologii. Trpaslík tak ožívá a promlouvá jen v noci, když už nikdo není poblíž (nebo když se nikdo v okolí nehýbe, poté, co se setmí). V tuto chvíli je opuštěný, ale nedopité plechovky od piva a zapomenutý sáček čipsů, ukazují na předešlý život studentů u lavičky. Občas to tedy ve tmě i šustne.

Tomáš Moravanský, Jan Gerych

 

https://www.institutinstitut.com/humblebrag

 

foto: Tomáš Moravanský