Aktuální výstava
Jiří Kaman / Z druhé strany
Uvykli jsme slovnímu spojení „odvrácená strana měsíce“ – něco co leží ponořeno ve tmě kosmu, nedostupné, tajemné či dokonce protikladné. Možná rejdiště mimozemských civilizací! Ale současně se toho vzdáleného, fantazii šponujícího prostoru naše oči snadno dotknou jen o pár chvil později, bez složitých plánů, výstroje a raketoplánů; pokud máme trpělivost chvíli si sednout a sledovat tep a dech vesmíru. Pokud za každou cenu neusilujeme neustále o to vyslovovat svoji vlastní pravdu. Pokud si připustíme prožitek účasti na již vyslovovaném.
Sahat na pravdu, to nikdy nebylo jen tak, zvlášť ne pro ty, kteří mají vždy jen jednu a nikoliv čtyři možné. To podstatnější než samotná současná dezorientace z přehršle informací je, zdá se, neschopnost naslouchat, která ji provází, a tedy prohlubuje a vyostřuje. Neschopnost vystavit se kontaminaci bezpečně dosaženého území. Na obrazech/objektech Jiřího Kamana sledujeme erupci barev, ale z druhé strany je čistá jednobarevná plocha. Abstraktní expresivní malba tu koexistuje s ukázněným oproštěným konceptem „prosívání“ barvy přes síto. Barevná kompozice je náhodná, ale přísně řízený proces jejího vzniku. Jeden pozorovatel si libuje nad přístupným spíše formalistním a velmi otevřeným vyzněním barevných struktur, druhý čte a oceňuje zátěž literárními narativy síta a protlačování. Co má navrch? Symbolická vážnost, kterou přebírá zednické síto v roli závěsného obrazu, jakožto vysokého umění, anebo podrývačné znevažování, kterého se vysokému umění dostává, když si nalezené zednické síto hraje na obraz?
Prosakující, bobtnající a sedimentující barva expanduje do prostoru jako světlo i jako hmota. Chtělo by se říci, s bezelstnou rafinovaností. Součástí živé malby je i barva dřeva, stín ve spáře. Vizuální rozkoš je tu neodvrácenou stranou rozjímání o čase – snad ještě zesíleném současným stavem uzavření – a na něj navázaných „nosičích“ zážitku; ať už jde o dlouhodobé pečlivé vrstvení barvy, nebo o (šimerovsky kritickou) samovolnost vzniku obrazu skanutím.
Cyklus sít a fošen ukazuje faleš nebo alespoň nestabilitu jednostranného pohledu, jednostranných řešení, které z procesu vyřazují opozitní myšlení a protikladné formy. Kaman uchopuje myšlení jako proces, neuzavřené, nezabarikádované na jednou objevených pozicích. To, co pro někoho může představovat váhání nebo „pouhé“ odevzdání se náhodě, je ve skutečnosti velmi přesvědčivá schopnost dívat se, důraz na synergii protichůdných sil, na kritickou reflexi zahrnující právě tak vnitřní autorský vesmír jako společenské tlaky a tendenčnost v rámci umělecké práce. Pallovské gesto důsledně a vážně pojímané nevážnosti si na Kamanových sítech neprotiřečí s dlouhodobým malířským zájmem o barvu a prostor, jaký nalézáme například u Milana Housera, Petra Duba nebo Břetislava Malého.
Petr Kovář
foto: Martin Zeman
