Minimal Wage Open Space

Andreas Gajdošík, Jonáš Svoboda /  Minimal Wage Open Space

Zatímco sedíme v kuchyni, pijeme pivo a vymýšlíme název výstavy, jejím autorům, Andreasovi a Jonášovi, běží minimální mzda. Stejně tak, když nakládají nábytek, instalují, fotí. Práce jako každá jiná. Jakákoliv zápůjčka a výpomoc jsou zpoplatněny. Autoři nechtějí slyšet o šetření prostředky obvyklým zapojením altruistických přátel a nekompromisně veškerou myšlenkovou i manuální práci na výstavě odměňují. Přitom vše vzniká velmi nízkonákladově, šetrně.

Je to bizarní „hra“. Humor z domýšlení, komu a za co se musí ještě zaplatit, neomrzí. Jen jednou, dvakrát zamrazí; z toho jak je to obvyklé „šetření“ prostředků automatické a jak deformuje obraz náročnosti umělecké práce (na permanentní volnočasovou aktivitu) a současně z toho, že by tento systém „ceny“ umění skrze hodinovou mzdu měl opravdu fungovat. Andreas s Jonášem tak napínají určitou část naší sociální reality na skřipec až k jejímu vykloubení, podobně jako to dělali třeba expresionističtí malíři s realitou vizuální. Něco, co se jeví naší skutečnosti velmi vzdálené, nelogické, iracionální, naopak vytváří přesnější a naléhavou výpověď o lidské situaci.

Aktivistický apel minimální mzdy za uměleckou činnost přichází osm let po výzvě proti nulové mzdě a v době, kdy ministr kultury navrhuje znovuzavedení povinného procenta z nákladů určitých stavebních zakázek na vznik nových uměleckých děl. Zároveň stále chybí systematičtější forma podpory výtvarných umělců; podstatná část umění vzniká bez možnosti jeho zpeněžení a tam, kde je prodej možný, čelí umělec díky populárnímu artwashingu vnitřní etické otázce, komu své dílo prodává, komu pomáhá kupovat si lepší společenský obraz. Vedle různých grantů a rezidencí je tak výstavní činnost možností, jak umělce za jejich práci odměnit, paradoxně však pro ně výstava častěji znamená nejen časový ale i finanční výdaj. Kdo by dnes toužil pracovat za minimálku?

Výstavní projekt Andrease Gajdošíka a Jonáše Svobody současnou situaci obnažuje sympatickým spojenectvím společenské (institucionální) kritiky a vtipu, když otázku „co je to umělecká činnost?“, která by měla být honorována, ponechávají na návštěvnících galerie. A to doslova. Ti se v „otevřeném prostoru“ mohou oddat libovolné umělecké činnosti (malovat, psát, snít…) a inkasovat tak minimální mzdu, osmdesát sedm korun a třicet halířů za každou hodinu, kterou v galerii stráví. Galerie se mění v pracovní prostor, studio, v němž nechybí nutné zázemí, ale ani dětský koutek, kde může odložený potomek kreativně přeskládávat herní variantu známé Maslowovy pyramidy lidských potřeb.

 

Petr Kovář