Jako bubnování

Jana Švecová / Jako bubnování 

O filmu Jima Jarmushe, Paterson, se mluví jako o „poetickém a komorním“, protože život, sny a krásu nahlíží přes všednodennost v prostoru výrazně nepřekračujícím konkrétní hrdinovu „komůrku“ (byt, ulici před ním, kabinu autobusu). A také proto, že tempo vyprávění neurčuje mimo-řádnost, ale rytmus denních povinností a zvyků řidiče autobusu. Tento konkrétní, osobní rytmus se však proměňuje v obecný, společný, srozumitelný a to včetně dráždivě umanutého prorůstání posvátného s profánním, umění s všedními banalitami. Spojitost filmu s výstavou Jany Švecové není jen v poetické komornosti a její kontrastní schopnosti vyprávět o celku; z půdorysu malého pokoje o veškerém zabydlování, z rytmu zahrady o času a bezčasí, ale také v přitažlivém stachurovském zvolání: „poezie je všude, ze všeho nejméně v básni“. Když Jana v rámci své umělecké stáže v sousedním Polsku nastoupila do místního ženského ragbyového týmu, aniž by s tímto sportem měla dříve jakoukoliv zkušenost, když se v rámci výtvarného cvičení naučila chodit po laně, nebo realizovala svoji praktickou diplomovou práci „pouze“ prostřednictvím čtyř klasických dopisů, nepokoušela se jen vyzkoušet si něco nového. Bez významové modernistické citace hledala a tvořila klíče k umění chápanému jako celoživotní způsob učení, které může s konkrétním životem splynout a v jisté podobě v něm zůstat navždycky. Její práce v sobě obsahuje podobný potenciál neoddělitelnosti od autora, o jakém se mluví například v souvislosti s Janem Steklíkem, je neegoistickým otevřeným sebedokumentem, jaký svým dílem žil Jonas Mekas nebo Edward Stachura.

V tomto duchu Jana zabydluje galerii různými obměnami toho, čím si v posledním roce dotvářela svůj pokoj, nový životní prostor v Brně. Zabydluje odkazy, odkazuje k zabydlování, ale především prostě dělá to, „co dělá“. V poslední době se učí bubnovat. Rytmus je tu zachycen v cykličnosti přírodních dějů zahrady („součástí kořene je květ, součástí nového je to staré“), v dikci chrastících ořechových závěsů i obkružujícího tapetového lemu trav a květin vtloukaných kladivem do organtýnu. Vrstevnatý rytmus představují žaluzie z ovčí vlny; jednak samotným materiálem pravidelně stříhaným z těl zvířat (ovce jako zahrada?), jednak kompozicí lamelů, pohybem střídajícím otevřenost a uzavřenost (avšak podvojně: otevřené lamely umožňují nahlédnout do vnějšího prostředí, zavřené zase do vzpomínek, prostřednictvím snímků předešlých bytů, v nichž autorka žila), ale také samotným slovem „vlna“, reprezentujícím plynutí a proměnu při zdánlivém zachování tvaru, opakující se konstrukci, tvar moře, moře času. 

Žaluzie, závěs a tapeta jsou prvky zkrášlující, dekorující byt a současně jej předělují, rytmizují, ovlivňují naše procházení místem, ozvučují náš čas v něm. Co s ním? Jana se jej snaží zachytit bubnováním (dech, srdce, chůze), zachytit něco, co nám uniká, vybubnovává autorský text, na jehož postupné zjevení si divák musí počkat, (ne)trpělivě sledovat drobná rodící se písmenka, nebo odejít, odhlédnout a riskovat, že to podstatné mezitím uteče, a pak nezbyde než začít od začátku. „Co když ztratím rytmus? Odhalíš nový. Je to jako bubnování.“

Petr Kovář

 

Jana Švecová (1989) pochází z Makova u Litomyšle, v současné době je doktorandkou brněnské Fakulty výtvarných umění (školitel Filip Cenek), kde také absolvovala studium v malířském ateliéru Vasila Artamonova. Přestože při svých uměleckých realizacích nikdy příliš neusilovala o institucionální rámec určený výstavami v galerijním prostředí, i vzhledem k předešlému studiu na Katedře výtvarné výchovy PdF MU spolutvořila například výstavu Curriculum Vitae (galerie ARS, 2014, kurátoři Jan Zálešák a Petr Kamenický). V loňském roce pak vystavovala v konTextu galerie TIC (Kousek, 2018).