Katarína Klusová

Jsem 4. rokem kurátorkou Galerie města Třince. Momentálně pracuji paralelně na několika procesech.

Jedním je klasická výstavní činnost, kdy pomalu připravuji výstavu Tadeáše
Kotrby, Viktora Freša a ZUŠ. Výstava ZUŠ je pro mně největší výzvou,
protože specificky v Třinci má největší potenciál přitáhnout do galerie
velký počet lidí a zároveň si získat jejich respekt, což je snaha, kterou
alespoň 2 krát za rok vyvíjím, protože je potřeba budovat si určitého druhu
jméno, respekt. Nebo jak to nazvat.

Současné umění málokdy probouzí v populaci menších měst úctu a i když o
nás vyjde super pozitivní recenze v mezinárodním online magazínu, místním
to nic moc neříká a mají spíš pocit, že jsme tady pro jiné – ne pro ně.
Tuším proto, že snaha využít zkušenosti profesionální galerie v prezentaci
prací dětí může potenciálně působit jako příznivé gesto vůči společnosti,
která se našeho sektoru jinak tak trochu bojí.

No nakonec, není se čemu divit, jako kurátorka neusiluji o líbivost a
snadnou přístupnost. Chci uměním edukovat a rozšiřovat obzory. A pokud se
ním někdo vyděsí, tak mně to donutí maximálně k tomu, abych situaci lépe
vysvětlila – než změnila.

Druhý “proces” na kterém pracuji je příprava intervia pro měsíčník Zwrot,
který je magazínem pro poláky žijící v Česku. Snažím se dohledávat umělce a
teoretiky s polsko-českými zkušenostmi. Tentokrát oslovuji Jakuba Adamce.
Je to můj předchůdce a po odchodu z Galerie města Třince pracoval v českém
centru ve Varšavě. Má za sebou nespočet spolupráci s polskými galeriemi a
polskými umělci, proto si myslím, že to může být zajímavé pro čtenáře
tohoto konkrétního měsíčníku.

No a třetí proces je mnou už dlouho vysněná konference malých galerií,
kterou letos pořádám. Plánuji na září dvoudenní program, kdy si s jinými
galeristy předáme zkušenosti, budeme pojmenovávat společné problémy a
hledat řešení. Myslím si, že takových profesně poradenských setkání
ohledně galerijního provozu máme v republice málo a je potřeba ten stav
zlepšit.