Knot Island II.
Jozef Mrva ml. / Knot Island II.
Plastické mapy pavoucích sítí komunikací, fotokoláže zaplétající do uzlu snímky
tichomorských atolu, video v nemž náš pohled peláší po jejich vzpínajícím se povrchu jak
veverka ve šlapacím bubnu. Na obrazy jakého sveta se to díváme?
Jsou mezi námi tací, kterí si vystací s predstavou Zeme jako lívance, my ostatní víme,
že se podobá kopacáku. Jak však nastinuje název Mrvova staršího díla Reject the Globe
and Oppose Flat Earth at the Same Time, je možno zpochybnit oboje. Smyslová ani
Magellanova zkušenost nemusí již plne korelovat se zážitkem dnešního sveta. Umelec
se zde vydává ve stopách Benjamina Brattona, který si všiml, že chytré síte, internet
vecí, cloudové platformy, težba minerálu, mobilní aplikace, privatizace verejných
služeb, energetické síte, roboty a mnohé další jevy nemusíme chápat izolovane, ale
jako formující se telo nové, nepredvídatelné planetární megastruktury. Ta se stává další
dimenzí námi obývaného prostoru, a prolíná našimi životy s mnohocetnými úcinky.
Americký teoretik se zabývá predevším temi geopolitickými, kdy tyto struktury formují
i nové architektury vlády, stávají se jakýmisi para-státy nad temi soucasnými, pricemž
se radikálne muže promenovat i pozice a pomer jejich uživatelu – lidí, robotu… Umelec
na tento nový prostor upozornuje prostrednictvím svých map, ve kterých sledujeme
zauzlené dopravní tepny ci vrstvící se dlaždice a žádá, aby se stal soucástí našeho
komplexnejšího chápání sveta.
Naše porozumení prostoru autor problematizuje také ve svých smyckách a pletencích
proužku pevnin uprostred pacifi ckých šírav. Tentokrát se mu stala odrazovým prknem
matematická teorie – topologie, která skrze abstrakci prostoru postuluje ekvivalence
pevných objektu. V simplicistní glose, kupríkladu vše co má díru a obíhá kolem ní,
nehlede na tvar, patrí do stejné rodiny. Americká kobliha, hrnek s uchem, atol… Odtud
vedla cesta k formacím zacyklených a zauzlovaných textu ve starší Mrvove tvorbe a map
a zemských povrchu v té soucasné. Výsledkem jsou vizuálne atraktivní obrazy, které
autor chápe jako pruzkum možností vzájemného obohacování topologie a umení. A my
mužeme konstatovat, že vznikly bohate metaforické, poetické a imaginativní struktury.
Jejich zacyklenost a propletenost nám muže evokovat napríklad vlastnosti Brattonových
megastruktur, ekosystémy kapitalismu nebo treba hyperobjekty Timothyho Mortona. Ty
jsou masivními komplexy rozprostrenými svými souvislostmi a úcinky v case a prostoru,
pricemž unikají svým rozmerem lidskému vnímání. Vykládány jsou casto v kontextu
soucasných environmentálních starostí (príkladem hyperobjektu mohou být ropa, uhlí
nebo globální oteplení) a ptací snímky atolu se pak jeví jako jejich zrcadlo. Nebot práve
tyto ztracené ostruvky, sotva vystrkující nos nad morskou hladinu, jsou i se svými
obyvateli prvními obetmi klimatické zmeny.
Díváme se na náš svet – komplikovaný, unikavý a casto vyšinutý.
Ondrej Navrátil
foto: Martina Schneiderová
