Okno na stole

Když jsem předloni psal o své návštěvě u Štěpána a Jitky na samotě nad Roženeckými Pasekami, a popisoval jejich nový, na půdě budovaný ateliér, ocitoval jsem v závěru Štěpánovu významotvornou otázku: „(…) ateliér to třeba bude pěknej, ale já jsem vždycky kreslil dole v kuchyni, to, co je, ale co mám kreslit v ateliéru?“ Loni se v ateliéru usadily sršně. Štěpán čekal, až prožijí svůj roční život v hnízdě, aby mohl pohnout s jednou příčkou. Motivy jeho kreseb tak neprošly přes tvůrčí dilema z nového životního prostoru, naopak jako by se zhustily v tom přirozeném místě setkávání, v místě, kde se střídají kompozice, přitom však stále stejných předmětů. Štěpán tedy i pro výstavu v galerii OFF/FORMAT kreslí to, co je. Věci na kamnech, u dřezu a na stole. Čajovou konvici, misku, pekáč. Jen světlo, které „popisuje“ hmotu, jako by ji současně stále více rozpouštělo. Jako by autor chtěl být materiálově důslednější, a přes návodnou abstrakci i smyslnější.

Případ se sršněmi zároveň příhodně odkrývá Štěpánův tvůrčí přístup (patrný již ve volbě domácích zátiší), a to svojí přesvědčivostí modernistického sloučení umění a života; důrazem na přirozené plynutí a tím i pomíjivost věcí, na práci s časem, jehož hodnotu Štěpán zpřítomňuje podvratně, totiž reflexí užitných, spotřebních předmětů v kontrastu s dlouhodobým vyčerpávajícím úsilím, jehož je třeba k jejich reflektování. V případě pastelkových kreseb Štěpána Vrbického jsou to totiž týdny práce na jednom malém formátu. Zároveň, aniž bychom tím předešlé popřeli, můžeme zmíněnému kontrastu rovnocenně obrátit póly; banální dostupné předměty kuchyňských zátiší jsou podobně jako třeba zahradnická nářadí (motyka, lopata, kladivo) v čase téměř neměnné, obtahujeme jejich tvary tisíce let. Vedle nich působí Štěpánův křehký vrstvený otěr barvy jako prchavá ale přesně napojená stopa.
V této mezeře mezi všednodenními úkony, mezi elementárními funkčními tvary nádob a mezi jejich „neužitečným“ tvůrčím zobrazením pastelkou na papíře, mezi těmito „muset“ a „moci“, se otevírá prostor transcedence. Nebo možná jen zřetelné lidské existence.

Existuje v něm trocha obývacích nepokojů a všech těch reflexivních kuchyní Petra Hrušky, civilnost i mystika prýštící ze smyslového opojení Walta Whitmana, trochu Bohuslava Reynka, který u kamen škrábe svoje destičky, zatímco v hrnci vaří brambory prasatům, trocha Jamese Turrella, v práci s nepozorovatelně se měnící chvějivou světelnou atmosférou, která může vést až k následné dezorientaci člověka. Okno na stole je nicméně definicí prostoru. Zrádnou definicí důvěrného místa, v autorově pečlivém přitom reduktivním podání esencí žánru zátiší i malby obecně.

Petr Kovář

 

Foto: Martina Schneiderová