Armagedon

Vojtěch Kovařík

 

Způsobů, jak by mohla vypadat poslední bitva světa je mnoho – nabízí se dřívější zbraně, jimiž Bůh lidi trestal; krupobití, blesky, nemoci…, tvůrci filmu Armagedon (1998) vyměnili kroupy za meteority, jeho veličenstvo anglický král v rozhovoru se starým Klapzubou navrhoval řešit všechny konflikty fotbalovým utkáním, ale vzhledem k současným diváckým preferencím by mohlo jít třeba i o klání kuchařů.

V Kovaříkově pojetí se ve vymezeném poli sportoviště ocitají siláci, hrdinové. Ti, kteří se po hodinovém mlácení, s prostřelenou nohou nebo vyklovanými játry dokážou vyšvihnout na koně, udržet klenbu nebe nebo ručkovat po křídle letícího letadla. Ale také Billy z písně Johnyho Cashe, který i přes matčino varování „take the gun to town“. Stejně jako kuchaři všech televizních show, Jágr, Ronaldo či Salah, i hrdinové z Vojtěchových obrazů se trochu chystají do bitvy a trochu svým „body“ pózují pro body na Instagramu. Přiléhavé přitom je, že vlastně nevíme, kdo bojuje proti komu, na čí straně, i to, jak jsou si vlastně podobní, řecký Prométheus, biblický David i boxer Mike Tyson.

Nejen v baladickém příběhu Billyho tu otevíráme schránku lidových vyprávěnek, legend a mýtů, za jejichž humorem či fantastičností vězí hlubší tradovaná zkušenost. Kovařík nám je servíruje pod ironicky pop-kulturním nátěrem, instalace má patřičný divadelní až teatrální charakter, vždyť jde o hrdiny Armagedonu, obrazy pak svou groteskní stylizací stojí někde mezi lidovou ikonou a expresionistickým výkřikem. Jsou to ilustrace, které ožívají až v monumentalitě dvou- či třímetrových pláten. Absurdní krajiny svalů, jejich přímá a současně deformativní popisnost umocněná efektní protože obtížně řízenou trashovou stopou „ucpané trysky spreje“, tělo jako objekt, masitá tělesnost naší fitness-kuchařské kultury, bytosti vytažené z předvěkých či podprahových bažin vědomí. Jejich vizualita se mi neodbytně propojuje s padouchy Robem a Benem, jak je ve Stevensonově knize Pirát a lékárník zpodobnil současný německý grafik a ilustrátor Henning Wagenbreth. Kdo z vás by nyní slyšel rád / můj mravoučný morytát / jak pirát Rob, lékárník Ben / střetnou se s různým osudem? Ta spojitost s lidovou báchorkou se pak nabízí na více rovinách – naivně přímý až groteskní formát je uvolňujícím kanálem pro nevinnou kritiku společenských poměrů, mezi dvěma padouchy pak volíme toho „čestnějšího“, volíme menší zlo a máme za to, že tak přispíváme k vítězství dobra při Armagedonu.

Armagedon se v Kovaříkově pojetí stává spíše wrestlingovým ringem, iluzí boje pro naši zábavu, a uspokojení, že hrdinové tady jsou, přičemž pod horou Megido bylo možná už dobojováno.

 

Petr Kovář

 

        

Foto: Martina Schneiderová