Zóna

Kei Ichikawa, Max Tref / Zóna

„Psst! Tady se nekřičí! Buď hodný!“ – šeptá maminka do ucha čtyřletému chlapci v kostele, který místo poslouchání kázání jezdí s autíčkem po lavici před nevraživými zraky místních farníků.

Otče nás, jenž jsi na nebesích,
zůstaň tam!
My si zůstaneme tady,
neboť je tu někdy tak hezky na matičce Zemi.

Volná parafráze básně „Pater Noster“ od Jacquese Prevérta

Touto básní Kei Ichikawa přemýšlí nad souborem svých kreseb a videí. Možná se jedná o tichou modlitbu chlapce s autíčkem, kdo ví? „Zóna“ je podobná galerii i chrámu. Je místem, kde se propojují dva světy. Náš pozemský a nedefinovaný mystický. Vždy od ní máme ale stejná očekávání, která nás zpravidla vedou ke spirituálnímu zážitku v podobě vnitřního uklidnění, načerpání nové energie či dokonce inspirace. Kei Ichikawa nás však nenechá dlouho snít. Sráží nás zpět na zem, neboť její část zóny opěvuje materii a svět kolem nás. Její modré kresby a videa topící se v azuru představují oblohu, vůči které kontrastuje náš pozemský život s událostmi všedních dní.

Do „Zóny“ přicházíme jako poutníci, s tíhou vlastních osudů, se snahou odpoutat se.
K odpoutání nedochází, neboť vidíme na rozmazaných videoinstalacích záblesky dokonalých renesančních soch, jimiž je autorka fascinována a které s realitou mají pramálo společného.

I „Zóna“ má svá pravidla, protože stejně jako křesťanská modlitba končí slovy Amen. Tato neúprosnost přesto může přinést poutníkovi klid, který může naleznout těsně před oltářem, který je podle Maxe Trefa v paralele s východním náboženstvím jako soulad přírody
a člověka. On sám se snaží přejímat přirozené principy asijského umění, které vidí například v čínských malbách shan shui v překladu „hory a voda“. V jeho plátnech tak můžeme zpozorovat útržky vzpomínek a imaginace, které jsou zakomponovány ve vzájemné symbióze do fantazijní, mnohdy nepřístupné krajiny.

Poslední zastavení, každá vrstva látky představuje jedno odpoutání, zbavení se materie. Princip vrstvení využívá Max Tref pravidelně ve své tvorbě, kdy například za pomocí jednotlivých barevných plexi panelů vytvořil pro diváka ucelený barevný obraz (výstava „Eintopf“ 2017). Světelná instalace se proto stává časovým horizontem, který představuje jednotlivé fáze měsíce. Na tomto principu

je založen i čínský kalendář. Nekonečný proud času, který ve spojitosti s jednotlivými plátny vytváří novou realitu. Tím můžeme nechat své myšlenky volně působit a dojít tak k vnitřní meditaci, opuštění „Zóny.“

Anna Königová

 

 

        

 

         

foto: Martina Schneiderová