Zahrada

¨

 

Dominik Lang / Zahrada

Zahrada je symbolickým obrazem světa. Teprve když jsem při mýcení plevele ze záhonků začal nacházet nádherné dlouhé zakřivené zuby nutrií, pochopil jsem odvrácenou stranu zelené zahrady, temný kompost vzešlý z rozpadu jiných těl. Obracení hroudy s přeťatými tkaničkami žížal, protože rýčem dolů nevidíš. Hrobečky záhonů. Nalité a červenající plody jako dopis podaný škvírou, s láskou vaše zetlelá nutrie. Přelévání hmoty a pokusy o kontrolu její bujnosti.

Ach, ano, zahrada je místem odpočinku při naplňování našich představ o prostoru, jeho produktově užitné a estetické funkci, o jeho tvořivé službě. Zahradník – galerista?

To, co spatříme, ať už mluvíme o záhonu, konkrétním výtvarném díle nebo jeho širší prezentaci v galerii, představuje vyňatý moment, ztuhlou znehybnělou část určitého procesu. Scénu bez pohledu do zázemí a příprav, bez nutrií, bez kompostu, jídelnu oddělenou od kuchyně. Obnažení či zpřístupnění umělecké kuchyně je dnes věcí běžnou. V případě Langovy Zahrady však nejde o populární film o filmu; podívejte se, jak dílo vznikalo, nahlédněte do zákulisí scény… Takový pohled by byl stále přešlapováním na prahu.

Lang neodhaluje svoji kuchyni, ale kuchyni galerie OFF/FORMAT. Konkrétně její prostorové dispozice. A činí tak skrze úzkou štěrbinu nad příčnou stěnou. Vedení diváka galerií od neuklizeného lešení, „zákulisí“ nezbytného pro vznik díla, k sádrovému artefaktu v druhé části galerie za stěnou, „na scéně“, je jen hravým způsobem zviditelnění této stěny. Zviditelněním něčeho, co určuje, diktuje možnosti místních výstav a tedy i vnímání umění.

V duchu institucionální kritiky autor tuto (de)formativní skutečnost umocňuje přijetím omezení, ztížených podmínek pro svou vlastní práci, když si jako jediný manipulační prostor pro vznik artefaktu ponechá právě specifickou mezeru mezi stěnou a stropem galerie.

Záhrada. Prostor za hradbou, plotem, oddělený od hradu, v němž žijeme, ale zejména od divoké přírody. Prostor zahrazený zvěři. Galerijní prostor, v němž přijímáme výtvarné umění, kde jej očekáváme, hledáme a pěstujeme. Přestože vyvěrání sádry, její vrstvení a ukládání v přirozenou jednoduchou strukturu řízenou gravitací, je samo o sobě krajinou – zahradou, a její v pohybu zadržené přeskupování hmot s citlivostí k přiznanému „pomocnému“ materiálu se zdá naplňovat esenci sochařské tvorby, těžištěm je místo samotné. Specifičnost tohoto „zasvěceného“ prostředí, jeho rituálů, prostorových a sociálních predispozic vnímání uměleckého díla. Svou „druhou stranu“ nemá jen zahrada. Má ji i její temný zubonosný kompost, institucionální kritika, lehkost sochařského gesta a tak dál.

Dominik Lang tak i u nás pokračuje v kompostové kontinuitě svého sochařství v rozšířeném poli (zahrádce), za něž byl v roce 2011 vybrán pro reprezentaci České republiky na Benátském bienále (Spící město) a v roce 2013 jako laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého (Východ Západ; pověstné ocenění za díru ve zdi). V současnosti vede společně s Edith Jeřábkovou sochařský ateliér na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Petr Kovář

 

            

 

          

foto: Martina Schneiderová