Černá záře

Martin Gerboc / Černá Záře

25. 5. — 29. 6. 2016

 

Agrese, erotika, extáze, hrůza, chtíč… tak by mohl začínat slovník pojmů, které krouží texty popisujícími tvorbu Martina Gerboce. A pokračovat třeba: kabaret, ku-klux-klan, koncentráky…, a nebo dále: marnost, pomíjivost, provizornost, smutek…

„Nemyslím si však, že by mé obrazy byly jen o hrůze.“ říká umělec. „Spíše jsou o hledání jakéhosi absolutního prožití chvíle. O závrati jednoho momentu, ale i o potřebě hledání následného ticha…“ A také o vyjádření tohoto mixu sil děsu a touhy ve zhuštěné podobě a maximální intenzitě. Ideálně skrze jazyk nevábnosti, bez vazby na konvenční představy a styly.

Autor si je samozřejmě dobře vědom dlouhé tradice temného lemu umění s jeho příznaky a přízraky a do svých obrazů ho tu a tam vplétá (další oddíl slovníku: Balthus, Goya, Chapmanové…). A zrovna tak ví, že nalezl svůj identifikovatelný estetický výraz v černobílých kolážích-skrumážích provedených sofistikovanými technologickými postupy.

Nejexplicitnější se zdá řeč „hrůzy a vášně“ ve dvou obrazech zavěšených ve formě diptychu na pomačkané černé drapérii, které upomínají na kompozice J. P. Witkina. Sadomasochistické výjevy, fetišistické pomůcky a nahá těla, přepjatost, kontrast obsahu a náznaků klasických forem. Než zosobněním temného jsou spíše k němu odkazujícím kabaretem, divadelní scénou pro dočasnou exaltaci. A dle autora vyjadřují především hluboký smutek za její hranou, moment marnosti, bezvýchodnosti a únavy.

Jiné plátno za dveřmi galerie: Kukátkový průhled mezi větvemi smrků na schodiště velkolomu se siluetou vegetace na horizontu. Námět v podstatě konvenční – až na asfaltově černou hmotnou duhu klenoucí se nad ní (a obří oko?). A nebo: Děti a jejich vychovatelky shromážděné okolo stolu v očekávání čehosi – a atomový hřib stoupající ze středu desky. Zde již nejsme na prknech pódia, v omšelých křeslech nebo snad v zákulisí kabaretu. Vstupujeme do situací civilních, dějově kompaktnějších, přesto stejně znepokojivých. Do sekvencí příběhů, jejichž význam nejsme schopni zcela přesně rozklíčovat, ať už jsou ony podivné jevy realitou, či jen symbolickým odkazem.

A vedle toho: Interpretace Balthusova obrazu Pokoj. Děvče odhrnuje závěs a světlem obnažuje akt v křesle, zatímco v pozadí kočka dáví opeřence. Naproti tomu:  Ženská figura bez tváře zve diváka za lemy drapérie, do prohlubujícího se prostoru reminiscencí na Witkina i Courbeta. Známé obrazy mísící komplikovanou symboliku s realismem se Gerbocovi stávají podnětem k rozvinutí vlastních alegorií. V prvním dovypráví a posouvá významy („mužský strach“), ve druhém nás vede vrstvenými melancholickými jevišti pomíjivosti.

Stále ty samé pojmy, avšak různé akcenty. Ukazující mnohotvárnost příběhu ambivalentních sil ovládajících křehká těla, společenství a představy lidí.

Ondřej Navrátil