Situace se mění, aniž nastala
Jana Kapelová / Situace se mění, aniž nastala
30. 3.-4. 5. 2016
Jana Kapelová / Situace se mění, aniž nastala
Tři projekce performancí autorky jsou rozmístěny v přítmí galerie mezi bílými screeny. Ve sluchátkách slyšíte hlas umělkyně, která čte texty o výchově, a sledujete její pohyb deklasovanými sídlištními architekturami. Ty jsou vlastně hlavním zájmem kamery. Objektiv
(oko diváka, oko dítěte) hypnoticky krouží v nepravé smyčce kolem dokola – vezen dětským kočárkem.
Poskakující kočárek – mateřství, rodičovská dovolená, specifické úkony a jejich ritualizace, proměňující se sociální vazby a komunikační vzorce… Tohle vše je spíše jen podnětem, autorčiným novým časoprostorem, který nabídl jiné vnímání a úhly pohledu na rámce, které umělkyni zajímají již několik let.
Dvě architektury – „zóny“ – zbylé, zbavené účelu, přebytečné, vyvázané ze systému. Prostá a vzrušující existence nefunkčních ruin minulosti. Zároveň místa antisystémová, nebezpečná, narušující. Kdosi (zřejmě veřejné služby) si dal tu práci je ohradit a zamřížovat, jakoby někdejší betonová ohrada na popelnice a další zákoutí byly reliktní energií něčeho nepřátelského (v kulisách panelákového sídliště se automaticky nabízí ideje sociálních utopií, které je třeba ukrýt před současností, uvěznit jak černobylské spáleniště pod betonový sarkofág) Třetí architekturou je zacyklený relikt dětského hřiště. Magické kroužení kamery jen podtrhuje uzavřenost a tabuizaci těchto míst. A uvnitř pohyb autorky – v roli lektorky, svědkyně události, zaklínačky.
Slova o výchově z věcných knih. Tušíme minimálně ambivalenci těchto procesů. Formování spojené jak přesýpací hodiny s deformováním, výchova k svéprávnosti měnící se v šňůru nutností, frustrací, menších zel a stagnace. Z dlouhodobého hlediska pak tyto procesy vedou k celospolečenskému zacyklení v patologických stavech, které již předem limitují budoucnost. Autorka se tak opět dotýká svého ústředního tématu, kterým je konfrontace se společenskými normami a systémy, tentokrát však skrze prisma rodičovství. V bytostné zainteresovanosti na něm můžeme tušit původ chuti mluvit příměji i volby formátu, který evokuje přednášku.
Během přípravy výstavy autorka zmínila knihu Borise Budena Konec postkomunismus. Zde se v kontextu pojmů dítě a výchova hovoří o „znesvépravnění“ celých národů v procesu politické a kulturní transformace. A komentář tohoto autora k těmto procesům by se mohl stát i jedním ze sdělení projektu Jany Kapelové: „Nezapomeňte oponovat a odporovat“. I když to není jednoduché.
Ondřej Navrátil
Foto: Martina Schneiderová
