Budoucnost způsobuje minulost
Richard Loskot / Budoucnost způsobuje minulost
13. 1.-10. 2. 2016
Do chvíle / než jsem plácl mouchu / to nebyla plácačka, praví ve svém haiku básník Kawahigaši Hekigotó. Co se stalo? Budoucnost způsobila minulost. Víme, že se na své okolí díváme prostřednictvím jazyka. Jeho možnosti značně ovlivňují naše chápání světa. Ale máme také nejasnou představu o kvantové fyzice, která zpochybňuje běžně užívaný model příčinnosti tím, že rozhodující roli dává našemu vědomí. Naše vědomí je příčinou následků projevených ve hmotě. Pouhé pozorování proměňuje svět.
Ostatně to, co nám v kvantové fyzice napíná představivost až k horečnatému blouznění, konstatuje radikálněji a po svém již před dvěma sty lety irský filosof George Berkeley, když odmítá existenci hmoty nezávislé na vědomí. Být, znamená být vnímán. A také, být znamená vnímat.
Richard Loskot vytváří další ze svých otevřených scén, na jejichž konci může stát divákovo „aha!“. Neilustruje vědeckou teorii, která říká, že částice se v budoucnosti může rozhodnout o své minulosti, a tedy vlastně otáčí naši představu plynutí času. Hraje si s ní i s divákem, když jej vede prostorem podivného zámotku příčin a následků.
Co bylo na počátku? Autorova idea objektu, objekt sám, jeho proces vzniku, anebo divák se svou pozorností? Když se umělec rozhoduje o podobě díla, jeho rozhodnutí můžeme číst jako reakci na budoucí dílo, reflexi množiny ve hmotě dosud neexistujících podob.
Podobný stroj času si dopřává i divák, když svou přítomnou konfrontaci s dílem následuje představou procesu vzniku díla.
Takový zdroj uvažování bychom mohli najít také například u Jána Mančušky, ať už si vybavíme textovou instalaci Kontinuální, v níž je podstatou kontrast vznikající mezi kontinuitou projekce a kontinuitou našeho pozorování, tady řekněme čtení, anebo jeho boxy na modernistické obrazy, v nichž dokážeme díla (historii) nahlédnout jen v takovém tvaru, jaký nám umožní naše aktuální myšlení v současném jazyce, a tedy definujeme minulost budoucími prostředky.
Paradoxně můžeme říci, že přestože je tématem Loskotovy instalace znejistění klasicky pojímané lineární kontinuity, autor jím dostál kontinuitě vlastní tvorby. Prvkem scéničnosti, hrou s divákem, tématem z oblasti fyzikálních zkoumání, formální návazností na předchozí práce metodou klíčování. Nebo také povahou experimentu a sociokulturními či filosofickými přesahy. I tady platí, že spouštěčem diváckého zážitku se nestává intelektuální slalom, ale v rovnocenné míře prostá fascinace.
Plácnutí nevyrobilo plácačku. A přesto se teprve plácnutím plácačkou stala. Podobně jako báseň nevyrobí básníka, a přesto se teprve básní básníkem stává. Rozhodující je, jestli to někdo zpozoroval, jestli si to někdo uvědomil. Umění je vědomá činnost. Dokud není pozorována jako umění, tak jím není. Pouhé pozorování proměňuje svět.
Petr Kovář
Foto: Martina Schneiderová
