Off time
Michal Šmeral / Off time
18. 11.-22. 12. 2015
Vernisáž ve středu 18. 11. v 18 hodin
Michal Šmeral / Off time
Blížení k plastikám Michala Šmerala bych začal pojmem tvarohový dům. Tento zcela osobní terminus technicus označuje vizuální stránku stavby poté, co byly na její zdi navršeny kilogramy omítek a rozličných nátěrů, takže hrany opticky měknou, roh se zdá tvárný, rosolovitý nebo jako z tvarohu. Geometricky přísná konstrukce architektury organičtí, ba ožívá. Podstatná přitom není pouze vizuální deformace, ale to, že právě skrze ni, skrze tuto nezáměrnou strukturu, tušíme celý uplynulý čas stavby, její etapy, proces změn, které se kryjí s konkrétními lidskými příběhy.
Leitmotivem výstavy je fenomén růstu. Ať už nejpříměji přítomností rostlin, nebo jejich deformací, vrstvením, stékáním, ukládáním materiálů. Růst je tu v mnoha rovinách pokusem o zhmotnění protékajícího času. Ovšem spíše ve smyslu kompotu – čas je využit ke konzervaci sebe sama. V podobě krystalu, krápníku, struktury.
Šmeralovy artefakty mají výrazný procesuální charakter. Vznikají chemickými reakcemi materiálů v tempu daných technologií. Do jejich struktury je tak vetknut čas stejně jako do skutečného organického růstu organismů. Současně je čas růstu plastik formován zcela přirozeně – skulinkami mezi dalšími, pracovně výdělečnými činnostmi autora. Dílo tak roste, zraje ve struktuře přestávek, jakoby mimoděk, mimo hlavní pracovní čas, off time.
Co je to za rostlinu? Je skutečná? Autor je rostlinami skutečně zaujat a nejen jimi plně ilustruje paradox naší snahy po uchování. Jedinou, přitom nespolehlivou cestou k uchování stávajícího je změna, transformace. „Jestli chceme, aby všecko zůstalo, jak je, musí se všecko změnit,“ komentuje situaci sicilského knížecího rodu v revolučním roce 1860 hrdina známého románu Gepard. Tváře bust mají až k absurdnosti smazány rysy obličeje. Portrét, z něhož není patrné již nic, co by odkazovalo ke konkrétnímu člověku. Ten je jen východiskem, základnou, která do jisté míry určuje pokračování (růst) hmoty, ale jeho rysy se roztékají.
Podobně se transformuje rostlina, proměňuje se v jinou – exotickou a nakonec snad již v nerostlinu (přestože růst zůstává zachován – podobně jako růst mechu, lišejníku, hub nebo krystalků ledu na mrtvém stromě). Nerostlina vyjadřuje spojení růstu s nerůstem – rostliny s nerostem. Živého s neživým. A tedy jejich relativizaci. Zatímco rostlina by brzy zvadla a zetlela, život nerostu na ní je jejím pokračováním, sic!, dokonce umožňuje rostlině specifickou životní dráhu, novou existenci v rozměru umění, v prostorech galerií… Je, navážeme-li na citovanou ukázku, také metaforou našich životů. Kdy schopnost přijetí změny, schopnost transformace, nebo spíše jejich nezbytnost, umožňuje pokračování. I za cenu měknutí původních rysů tváře.
Šmeralova nová příroda v sobě nese potenciál eko- či socio-aktivistických přístupů, zároveň je divácky vděčnou volnou hrou s tvary a barvami, tu meditativním, tu sarkastickým znejišťováním, jaké známe z tvorby jiných současných umělců (Šimera, Daněk, Houser, Kintera, Skalický). Barvy, syntetické materiály, stojí v kontrastu k přírodním odstínům i surovinám. Vzniká jakási pop-artová série květin, brutální lyrika je tu přitom lyričtější než dříve. Není to brutalita proměny, co by utvářelo dominantní sdělení. Mnohem více vyniká kontrast mezi vážným a nevážným, mezi kritickým a populárním. Právě teď, off time.
Petr Kovář
foto: Martina Schneiderová
