Hrana je hladina

Lucia Sceranková, Katarína Hrušková / Hrana je hladina

14.10.-11.11.2015

Vernisáž ve středu 14.10. v 18 hodin

Pozvánka

 

Lucia Sceranková, Katarína Hrušková / Hrana je hladina

Schodiště, ručník, nůžky, příprava bramborové kaše, šálek mléka, hvízdání konvice. Konvenční domácí objekty, ruchy a aktivity jsou jedním ze stabilních, opakovaně se navracejících motivů obou autorek. Spíš než „ženský pohled“ ( i když osobní a intimní hraje důležitou roli) můžeme v této orientaci zvýznamnit zájem o primární vrstvy a modely, kolektivně zakoušené skutečnosti. Směřování, které u Scerankové nachází svůj výraz také v zaujetí přírodou, u Hruškové v práci s tradičními příběhy a gesty.
Jádrem tvůrčích strategií obou vystavujících jsou DIY manipulace a interpretace, zatímco častým komunikačním médiem je fotografie. V přítomné výstavě nalezneme odkazy na oblíbené postupy Scerankové spínající mezi realitou a fikcí – prostorové „sochařské“ formování fotografií nebo fyzické „analogové“ manipulace reality pro zornici fotoaparátu. Za ostřím iluzivních nůžek se tak rozevírá skutečný řez, zatímco vlásečnice letokruhů podlahy plynule pokračují v povrchu na ní stojící krychle. Další printy obrazově adjustují autorkami vytvořené objekty a konstelace: měkké schody vymodelované z hlíny, proud ručníku, třpytivé „améby“ plující po hladině napuštěné vany. Lehce magické a bohatě asociativní formy rezonují ve smyslech také svou strukturou a materiálností. Tento druh realizací lze ale spatřit i „naživo“, „vyjmutý“ z fotografie – návštěvník možná bezděčně zatají dech, když se přiblíží ke dvěma šálkům až na samu mez přelití naplněných mlékem. Variabilitu komunikačních forem doplňuje textová instalace Hruškové, balancující na hraně intimního sdělení a kuchařského receptu, zatímco se prostorem nese hlas čajové konvice blížící se k bodu varu.
Žádné z těchto děl není produktem přímé ateliérové spolupráce, téměř všechny jsou však projekcí intenzivní komunikace umělkyň, které si již tak byly svou tvorbou blízké. Proto může být jejich autorský podíl na první pohled jen obtížně rozlišitelný a celý projekt nabývá příznaků realizace tvůrčí dvojice. Úhrnně představuje jemné a citlivé náznaky situací, fragmenty příběhů. Ty atmosféricky souzní s žánrem zátiší, a podobně jako tento umělecký druh, můžeme i celou výstavu chápat jako prostor drobných dramat, skrytých pod hladinou každodenního bezčasí. Právě tu autorky lehce čeří a naznačují pohyb svých modelů ze zóny zobecněného utilitárního myšlení a konání za hranu subjektivního prožívání, otevírají je emocím a asociacím, odlišnému druhu poznání. Nechávají je znít jinak či hlouběji.

Ondřej Navrátil