Huvuduvudo

Šárka Koudelová, Pavel Matyska / Hovuduvudo

Přijetí výtvarné tvorby Šárky Koudelové a Pavla Matysky širší veřejností je možná podobně nesamozřejmé, jako porozumění slovu v názvu jejich společné výstavy. Je přitom zřejmé, že se nejedná o umělce vyjadřující se shodnými technickými prostředky. Pavlovým malbám dominuje rozmáchlé gesto, velké formáty, rychlost, zkratka a stylizace až dětsky naivizujícího rukopisu. Šárka nejčastěji využívá pečlivou hutnou drobnomalbu, malé formáty, před intuitivním gestem dává přednost přesnosti, pomalému vrstvení a kontextuálním odkazům, které mívají až ilustrativní charakter vyprávění.

Co je tedy Hovuduvudo jejich tvorby a setkání v OFF/FORMATu? V hlubší inspirační rovině jsou témata obou autorů ovlivňována přírodními ději, zálibou v jejich pozorování, proměnách, vrstvách a příčinnosti. Přes motivickou přítomnost květin, zvířat, jeskyní, cest a rozličných prvků živé i neživé přírody, přes určitý romantický potenciál, výsledné obrazy nesměřují ke krajinomalbě, nejsou lyrickým blouzněním, ale velmi svěží intelektuální a ironickou formulací, a právě tak důmyslnou malířskou architekturou obrazové plochy. Tato „srostlá struktura“ konzistentního až obsedantního zájmu a permanentního zlehčování je jednou z nosných konstrukcí výstavy. Možná tou nejdůležitější.

Dílčí spojitost pak můžeme nalézt i ve struktuře jako motivu – Koudelové obrazy přímo krystalizují, tvoří je sice často konkrétní figurativní kompozice, ale jako by i tyto vyrostly ze skály. Předmět, pohyb i myšlenka jsou jedno, mají společnou podstatu a dohromady vykládají (tady v obou významech slova) celek jako šperk. Strukturu jemně vybroušeného minerálu, v jehož odlesku nebo průhledu lze vidět věci jinak – čiré.

Pavel Matyska se aktuálně zaměřil na strukturu dřeva. Narace v zobrazení kroutících se let a suků Pavlovi umožňuje čerpat jak z dětských imaginativních her, tak v aluzích z historie malířské abstrakce, anebo právě tak, jako i v předešlých cyklech odhalovat, chválit a zesměšňovat malířskou kuchyni. Povýšení motivu kresebné struktury dřeva na téma zároveň vnímám jako vtipný kritický komentář k přetížení scény tímto motivem či obecně fenoménem dřevěné konstrukce (tzv. estetiky Bauhausu). Takto pojímaná kritická poloha je přitom vlastní spíše Šárce. Nepochybně i v důsledku propojení rolí malířky, kurátorky a výtvarné kritičky sleduje dění na umělecké scéně velmi pečlivě a přirozeně reaguje na její „události“. V nejnovějším cyklu Zombie abstraction, který vzniká při stáži na vídeňské akademii, se obouvá do současného trendu oživování padesát let staré malířské estetiky greenbergovského střihu. Vyprázdněná forma je podpírána uměleckým byznysem – v retrotrendech je totiž snazší porozumět, nové se spojuje s osvědčeným. Šárka tuto prázdnou bublinu vyplňuje svým charakteristickým rukopisem do posledního detailu. Ano, je třeba připomenout, že Šárka i Pavel se již na naší výtvarné scéně natolik etablovali, že si můžeme snadno dovolit ony spekulativní úvahy o nepřijetí veřejností. Ale přestože snad z výše uvedeného jistá atraktivní (dostatečně kontrastní) souběžnost vyplynula, doplnil bych ještě, že oba pocházejí z Tišnova, města sevřeného kopci a lesy na úpatí Vysočiny, pod horou Květnicí, známým to nalezištěm polodrahokamů a vstupní branou ke klášteru Porta Coeli. Pokud bychom skutečně odhalili něco jako „tišnovský faktor“, mohlo by jít o dostatečně romantické potenciální zřídlo jejich schopnosti nebýt zombie ale Hovuduvudo.

Petr Kovář