Domácí úlohy
JÁN ŠIPÖCZ
Domácí úlohy
Vernisáž ve středu 9. 4. v 18 hodin
Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale skutečně i současný umělec může být ve své práci významně ovlivňován sezónou – ročním obdobím, podobně jako třeba zemědělec. V letních měsících hledá své náměty venku, zatímco v krátkých temných dnech řeší domácí úlohy. Úlohy pro které zcela stačí umělé světlo, stativ, stůl. Ve shodě s tímto přirozeným rytmem představuje galerie OFF/FORMAT výsledky zimního Šipöczova období v době přechodu na letní čas.
V dřívějších fotografických sériích se Ján Šipöcz vyjadřoval jako dokumentarista, byť svérázný; ať už šlo o dokumentování vlastních traumat z dětství, nebo situací a objektů ve svém okolí. Formálně měly vždy podobu zátiší vypůjčených z naší skutečnosti ve znepokojivě nemanipulativní čistotě (Traumy z detstva 2008, Sucháre 2010, Labute 2010, Krmítka 2012, Objekty záujmu 2013). Tyto „ready-mades“ získávají vlastní výtvarnou kvalitu, jíž jsme, zasazenou do souvislostí žitého prostoru, dříve nevnímali, a současně před námi defilují jako kuriózní profil lidských aktivit.
Výstava Domácí úlohy tuto strategii rozvíjí, mimo jiné technikou apropriace. Přivlastnění cizího výtvarného díla je jednou z forem konceptuálního umění fungujících od šedesátých let minulého století. Ján si přivlastňuje cizí fotografický materiál, který autorsky přehodnocuje. Nejedná se však o výtvarná díla, ale rodinné fotky, diapozitivy, které se běžně objevují v bazarech a internetových aukcích. Z cizího fotografického archívu plného individuálních zážitků vytváří archív, v němž je tato paměť kolektivizována. Autor tak činí například výtvarným zásahem, při němž mizí konkrétní rysy rodinných příslušníků a vynikají tak typizované scény otevřené pro konkrétní vzpomínky kohokoliv. Jinde tuto kolektivizaci paměti ironizuje naivistickým dokreslením události, groteskní akcí na pozadí všední momentky.
Že má přivlastňování skutečnosti širší rámec ukazuje druhé apropriované album, které naopak, jak již naznačuje název Osobný audit, patří autorově rodině. Ján je se zachycenými scénami osobně spojen, buď je přímo v záběru nebo někde poblíž, ale nikdy sám nemačkal spoušť, nevolil záběr – všechny fotografie byly pořízeny před jeho patnáctinami, než se sám začal věnovat studiu fotografie. K povaze materiálu zde přistupuje osobněji tím, že do kompozic vytvořených rodinnými příslušníky zasahuje svým autorským okem – poučeně si z nich vybírá detaily, mění atmosféru i účel fotografie.
Třetím z dokumentů o naší paměti a jejím vztahu ke skutečnosti jsou velkoformátové fotografie, které dosud netvoří ucelenou sérii. Je možné na snímku spatřit věc samu o sobě? Způsobit, že nebude vtažena do hry souvislostí? Asi nelze. Když ničím jiným, tak způsobem focení, kompozicí, ostrostí za sebou povleče úhel pohledu fotografovy reality. Ale i s těmito možnostmi si lze účelově hrát – objekty jsou na snímcích samy, nekomplikované, precizní, mnohdy jako by spadaly do žánru produktové fotografie, která má přesvědčivě a lákavě věc propagovat. Bez dalšího kontextu, propagačního zázemí však působí spíše jako objevy, zjevení, která se snažíme prozkoumat, střízlivě, přitom v archeologickém dramatu bádání a snění. Tohle nejsou bizarní kousky. Jsou to výseky z naší všední reality, jen v opuštěnosti vlastního prostředí nevšedně ztuhlé a zvláštně ustrojené, jako uspaný pacient na stole chirurga nebo rodina, která vyrazila do fotoateliéru s nadějí na věčnost tohoto momentu.
Domácí úlohy jsou práce realizované doma nebo domovem. Pokusem uchopit to cizí a pohyblivé, vždy znovu, jako zprávu o vlastním prostoru. Skuliny skutečnosti a kukátka individuálních realit.
Petr Kovář
↑ video: Cinebonbon
foto: Martina Schneiderová
