Komplexcity
JOSEF MLADĚJOVSKÝ
KOMPLEXCITY
18. 4. – 30. 5. 2012
Vernisáž ve středu 18. 4. v 18 hod.
součástí vernisáže hudební performance Tomáše Vtípila
Kulturní noviny 11/2012, Architektura duše
Josef Mladějovský / Komplexcity
Když před dvěma roky končil svá ostravská studia, překvapil Josef Mladějovský ty, kteří ho znali, prudkým obratem. Místo aby zúročil své koloristické nadání a finesy, prezentoval se v rámci diplomové práce černobílou geometrií, lapidárními tvary a schématy. Za téma si přitom nezvolil nic jiného než samotnou pravdu. Tedy tu, která stěží kdy bude objektivně černobílá, spoutatelná do přímek schémat. Pravdu, jejíž ryzí tvar nám bude vždy unikat, čehož si byl ale Mladějovský dobře vědom. Nechtěl se ani tak připojit k utopickému projektu starému jak lidstvo samo – k hledání defi nitivního vzorce dokonalosti. Spíše chtěl tímto kontrastem poukázat na její křehkost, subjektivnost a manipulovatelnost. Tvárnost pravdy je tématem i Mladějovského současné instalace v galerii OFF/FORMAT. Namísto pokusů o univerzální řešení jsou mu však tentokrát inspirací nespočetné malé „pravdy“ zakořeněné a pečlivě střežené v každém z nás. Komplexy, které mohou nabýt monumentálních forem a rozvinout se třeba do podob impozantních futuristických architektonických vizí.Vystavené objekty a obrazy přitom nejsou libovolnými estetickými strukturami, ale vznikají na základě přesně
promyšleného systému. Autor zadává jen jeho základní souřadnice a tvar se pak rodí v procesu, který je již nezávislý na tvůrcových dalších možných přáních. Tyto výchozí body představuje maximálně tvarově redukovaná abeceda, kterou píše svá prohlášení, přičemž znaky vrství přes sebe. Na rozdíl od klasického textu tak vzniká struktura, která je uchopitelná jedním pohledem a je v ní koncentrován význam sdělení. Tento geometrický vzorec pak může zůstat v ploše obrazu a nebo vyrůst v objekt, když plochy průniku písmen jsou plasticky násobeny počtem těchto konjunkcí. Výsledná díla často připomínají abstraktní či konstruktivistická řešení moderny, epochy, která mělapravdu mnohokrát „na jazyku“. Autor její velikášství zřetelně ironizuje a se stejným nadhledem pohlíží v současné instalaci i na lidskou vnitřní architekturu. Zároveň je ale zaujat samostatnou logikou těchto prohlášení a postojů. A přes jejich znevažování k nim přidává svou vlastní analýzu. Právě v těchto protikladných setkáních, kde se prolíná systematičnost konceptuálního přístupu s vizuálně atraktivní abstraktní strukturou, stejně jako pečlivá analytická vážnost s odlehčeným pohledem na svět okolo i sama sebe, spočívá přitažlivost Mladějovského tvorby.
Ondřej Navrátil
Vernisáž
↑ foto: Martina Schneiderová
Instalace
